Hlavně nečekejte, že vám někdo poděkuje

27.04.2022

Dnes jsem po schůzce u klientky doma dostala kytičku a domácí marmelády jako pozornost. Nikdy předem neočekávám poděkování, dárky ani pohoštění, je to pro mě práce a jsem tam, kde mě zrovna potřebují. Možná proto, že dárky nedostávám moc často, donutilo mě to zastavit se. Bylo to totiž takové to "díky", jak pak víte, že to ten člověk myslí opravdu vážně.

Cestou domů jsem o děkování přemýšlela. Stále mi totiž i po těch letech zní v hlavě to, co nám na vysoké škole 5 let bez ustání někdo opakoval: ať počítáme s tím, že jsme si vybrali práci, ve které nám nikdo nebude vděčný a hned v závěsu bylo, že za ni nikdy nedostaneme pořádně zaplaceno. S tímto sebevědomím vycházíte na trh práce a nenapadne vás, že by to mohlo nebo mělo být jinak. A to je problém nás sociálních pracovnic a pracovníků. Neustále snižovaná pozice tohoto oboru, ale bolestivě musím říct, že jediný, kdo za to může, jsme my sami.

Tohle mě vlastně přivedlo k jedné myšlence. Že jako mámy často také neočekáváme díky. Před časem jsem sama napsala, jak bychom neměly vychovávat děti, a přitom očekávat nějaký vděk. Ale možná je to o něčem jiném. O tom, jakou hodnotu dáváme tomu, co děláme. Ať už je to v práci nebo doma.

Proč bychom nemohly slyšet díky? Ve své práci jsem si začala postupně uvědomovat, že je jen na nás, jestli nám budou klienti děkovat a zda někdy naši práci ocení. My jsme ti, co rozhodují, jak se k nám budou druzí chovat. Možná to samé platí i v rodině. Když nebudeme vědět, jaká je naše hodnota, jak to mají poznat naše děti, partner?

Tuhle otázku mámy pokládám celkem často, ale nějakým zvláštním způsobem se k ní dřív nebo později stejně dostáváme: Vážíte si samy sebe a toho, co děláte?

Trvalo mi, než jsem si začala vážit své práce. Než jsem připustila, že sociální práce je výjimečná profese. Nechci snižovat nebo nějak hodnotit práci dalších odborníků jako jsou psychiatři, lékaři nebo třeba psychologové, protože každá má svá specifika. Musím ale zmínit, že my jsme nejčastěji ti, koho lidé pustí za práh svého domu, komu udělají kávu a otevřou věci, které se někdy v ordinaci tak těžko říkají. Do toho musíme umět držet hranice a vědět, co je profesionalita, zvládnout pláč a poradit si asi s milionem věcí. Ovládat psychohygienu a náročné životní příběhy si neodnášet k sobě domů.

Potkala jsem se tolikrát s opravdovým "díky", že mě mrzí, jakou má u nás tato profese váhu. Že spousta lidí neví, že sociální práce je vysokoškolským oborem. Je to náročně krásná práce podobně jako ta mateřská. Cílem je totiž dostat naše klienty na vlastní nohy a udělat všechno pro to, aby nás nepotřebovali a zvládli se s životními nástrahami poprat sami.

A jak určitě víte, tohle je jedna z největších rodičovských challenge...

Díky není možná nikdy a nikde dost. K mání je ještě posledních pár kousků drátovaných andělíčků. Každý kousek je originál a do každého jsem dala kousek díky, které můžete poslat dál. Třeba 8.5. na Den matek.