Jsem průměrná česká máma

Rozhodla jsem se dnes psát pro mámy, co už mají výšlap šestinedělí za sebou, popřípadě chtějí vědět, jaké velehory je čekají dál. Asi by se našla spousta žen, co by mi dobrými argumenty oponovala, já jsem ale přesvědčená, že to, jak budou velehory vypadat, tedy ten společný čas trávený s dětmi, je do velké míry otázka rozhodnutí.

Asi už jste si všimly, že mám oblibu v horách 😊 ...a tak... Dneska se můžeme rozhodnout, jestli pojedeme lyžovat do Alp nebo zůstaneme v Krkonoších. Když se rozhodneme pro lyžování v Čechách, a pak si budeme stěžovat na fronty a krátké sjezdovky, je to naše volba, a my za ni musíme nést odpovědnost. Stejně tak je dobré přijmout odpovědnost za všechna rozhodnutí, která uděláme na cestě s našimi dětmi, ať už jsou "správná nebo špatná". Protože těch, o kterých si budeme myslet, že byla špatná, je a bude spousta, každý děláme chyby. Naopak věřím, že i špatné rozhodnutí může přinést něco dobrého.

Ale není to jen otázka chyb, taky toho, jaké jsme, co jsme dostaly darem v genech a co jsme získaly výchovou. Někdy bychom se hrozně rády vyrovnaly ženám, které jsou v našich očích dokonalé mámy, manželky. Ale to, co vidíme na ostatních, není jejich dokonalost, ale jen věci, které bychom rády měly, uměly, žily...

Já třeba nejsem žádná úžasná kuchařka, nejraději mám jídla, která se dají uvařit do dvaceti minut, 3 hodiny strávené v kuchyni nad nedělním obědem jsou pro mě ztráta času. Ještě jsem nepřišla na to, jak správně prát bílé prádlo (pokud by se našla nějaká čtenářka, která má zaručené babské rady, sem s nimi!). Po ránu jsem děsně nepříjemná, že někdy vadím i sama sobě. Nežehlím. Jsem kreativec, ale ne dotahovač. Na pořádek si zas tak úplně nepotrpím. Jsem nerozhodná, což se ukazuje jako problém při našich hodinových odchodech z domu. Neumím zašít ponožky, aby pak byly ještě nositelné. Kluci chodí často celý den v tričku od ranního jogurtu. Někdy na ně zvýším hlas a občas, když toho mám dost, tak prostě brečím.

No, abych si ubrala trochu toho pomyslného másla na hlavě...Tak si ze sebe umím udělat legraci. Baví mě kutilské práce. Jsem praktická a mám ráda věci zorganizované. S manželem koukám na sport, většinou nebývám hysterická, takže mu nedělám na veřejnosti ostudu. Jsem trpělivá a povětšinou klidná. Své děti nebiju (zatím). Snažím se jim nelhat (až na drobné nevinné lži jako "Ne, ta čokoláda je maminky, to by ti nechutnalo."). Snažím se, aby jedli zdravě a zahrnuji je tolika pusinkami, kolik dokážou za den snést. Ale abych se dostala k tomu, co jsem tím chtěla říct...

Jsem prostě průměrná česká máma. Ani supermáma, ani superžena, ani supermanželka. A to hlavní, i když to tak někdy může vypadat, ani se jí nesnažím stát. Už nějaký čas se učím nekoukat na to, co si myslí ostatní a mít se ráda taková, jaká jsem (mezi námi vám povím, že to jde někdy pěkně těžko 😊). 

Když jsem totiž přemýšlela o sobě, o nás, průměrných mámách, co většinou chtějí to nejlepší pro svoje děti, napadalo mě, proč tak často děláme věci, které jsou pravým opakem, nebo které ve skutečnosti dělat nechceme? 

Jednou z věcí podle mě je, že se neřídíme našimi hodnotami, protože se bojíme, co by "tomu" řekli ostatní. A někdy jsme zvyklé se tolik přizpůsobovat, že už ani nevnímáme, že ustupujeme. Vzdáváme se bez toho, abychom se nejdříve podívaly, co chceme my samy. 

Každý člověk má nějaké hodnoty, je jich spousta a každý si v sobě neseme svůj vlastní seznam. Tyto postoje vypovídají o tom, čeho si v životě ceníme nejvíce, co je pro nás nejdůležitější. Mezi takové hodnoty může patřit např. přátelství, respekt, úspěch, dokonalost, harmonie, peníze, láska, čest, rodina, požitek, štěstí, pravda, seberealizace a desítky dalších. 

Někdo nad nimi nikdy konkrétně nepřemýšlel, někdo je má naopak sepsané v diáři. A jedna věc je znát je, druhá se jimi řídit. Asi to znáte, někdo tvrdí, jak je pro něj nejdůležitější rodina a zdraví, přitom se od rána do večera dře v práci, nemá čas na děti, manžela/manželku, a ještě si nedopřává klid, aby pečoval o své zdraví. Buď tedy není jeho základní hodnotou rodina a zdraví, nebo jde proti této hodnotě a ve skutečnosti není šťastný.

A proč vlastně tolik slov věnovaných hodnotám? Myslím, že pokud si tyto základní postoje  lépe uvědomíme, bude pro nás jednodušší se rozhodovat. Pokud budeme vědět, co jsou naše priority, mohou nám sloužit jako takový kompas a pomoci nám zorientovat se třeba právě v přemíře informací v oblasti výchovy dětí. Nebo nám mohou usnadnit rozhodování, když před námi stojí dvě naprosto opačná doporučení.

Mojí důležitou hodnotou je spokojenost. Spokojenost moje a mojí rodiny. Když se tedy rozhoduji nad něčím důležitým, primárně se ptám, budu pak spokojená? Budou spokojené moje děti, můj manžel? Když bylo klukům asi 5 měsíců, začali se v noci často budit. Došlo to tak daleko, že jsem každého zhruba 7x za noc vyndala z postýlky, nakojila, vrátila zpátky, celá se probrala, nespala. Začala jsem si je tedy brát do postele. Vnitřně jsem s tím nejdříve bojovala. Bouřily se ve mně dvě hodnoty: důslednost a spokojenost. Byla jsem o dost spokojenější, protože jsem se lépe vyspala, cítila jsem, že je dobře, že mám miminka blízko sebe, ale rozhodně jsem nebyla důsledná. A taky jsem to vždycky říkala: "Moje děti se mnou v posteli spát nebudou." Takže důslednost, pořádek, přesvědčení, disciplína, všechny tyhle hodnoty jsem nechala za sebou, zjistila jsem, že nestojí v mém seznamu na předních místech, naopak se narozením dvojčat posunula mnohem dál. Zůstala jsem u spokojenosti, aspoň na nějakou dobu, dokud budu cítit, že to tak má být.

Jak bude vypadat náš seznam hodnot, je podle mě také pouze naším rozhodnutím, stejně tak, jestli se jimi budeme řídit nebo ne. Dáme přednost našim vnitřním zásadám nebo se budeme dívat na to, co si o nás myslí okolí?

A jaké jsou vaše hodnoty? Znáte je? Nebo jste o nich nikdy nepřemýšlely? Třeba je právě teď ten čas jim chvíli věnovat...