Máma - profesionální kouč

Určitě víte, že existuje Den dětí, Den matek, otců a taky seniorů, ale věděli jste, že existuje Mezinárodní den úsměvu, Den leváků, Světový den polibku, ledvin, mozku, jódu, a dokonce Mezinárodní den proti nášlapným minám? A co byste řekli na Světový den šedivých vlasů? Připadl by třeba na 17. 6. Ten den mi totiž moje sestra našla první šedivý vlas. V první chvíli jsem to vzala (myslím) docela statečně, ale nějak mi to nedá spát. Mám totiž pocit, že ten šedivý vlas se tu neobjevil náhodou. Než začnete hledat číslo do psychiatrické léčebny, tak vás rovnou zastavím, neblázním (i když mám zkušenosti s tím, že jakmile člověk začne trochu bláznit, moc si to nepřipouští😊). Tak co tu tedy dělá, proč se objevil a jakou mi nese zprávu?

Prvně bych se mu měla omluvit za to nezdvořilé přivítání. Šedivý vlase, vítej tedy, ale než si přivedeš celou svoji rodinu i s příbuznými do pátého kolena, ještě s tím chvíli počkej. Zkusím si na tebe zvyknout a třeba tě za chvíli začnu mít i ráda, stejně jako celou tvoji rodinu. Dej mi jen trochu času. Možná už začínám chápat zprávu, co mi neseš.

Myslela jsem si, že jsem připravená a dokonce, že s dospělostí jsem si už rukou potřásla. Myslela jsem si, že dospělost je, když má člověk radost z hrnců na vaření, které dostane pod stromeček. Myslela jsem si, že dospělost je, když podepíšete smlouvu k hypotéce, když po lahvi vína máte kocovinu dva dny, když si nasadíte snubní prsten a řeknete ano, když nadáváte na opilce, co vám v sobotu k ránu vyřvávají pod okny. Myslela jsem si, že dospělost je, když pod svým srdcem nosíte jiné srdce. Myslela jsem si, že dospělost znamená nedělat chyby, ale správná rozhodnutí...

Naše děti udělají spoustu chyb. Sáhnou na rozpálenou troubu nebo ukradnou mámě čokoládu. Většinou jsou následky vážné, a tak se dítě poučí. Stejnou chybu už neudělá, obvykle 😊. A bereme to jako samozřejmost. Ono to nezná, musí se poučit. Když si to samo nevyzkouší, tak to nezjistí. Dítě vyrůstá, nových věcí ubývá, dospíváme a karta se obrací, těch nových je méně než těch, co už známe. Najednou chyby vnímáme jinak, jako kdyby přestaly být stupínky, které vedou k poznání nejen světa, ale hlavně sebe.

Takové chyby jdou ruku v ruce právě s novými věcmi, se kterými se potkáváme poprvé. Často to jsou ale ony, které nám přináší změnu, nový vítr do našich nevětraných domácností. Je celkem přirozené, že se takových změn bojíme. Změna nám přináší něco neznámého, určitý diskomfort, na který nejsme zvyklí. A tuto nejistotu často provází strach, který nás svazuje a brání nám udělat krok jiným směrem. Takového strachu se pak zbavujeme pravidelnými rituály a opakovaným chováním. John Whitmore říká, že takové návyky si nejčastěji vytváříme kolem třicítky. Chodíme nebo jezdíme do práce stejnou cestou, vaříme stále stejná jídla, oblékáme se a líčíme se stejně, používáme dokola slovní obraty, stýkáme se se stejnými lidmi. V tomto období začínáme prostě trochu kostnatět.

Pokud ale tyto rituály porušíme, nabouráme, mohou se před námi objevit cesty jiné, nevyšlapané, možná mnohem zajímavější. Jestli máte malé děti, pak máte i ty nejlepší průvodce. Viděli jste někdy malé dítě, jak chodí v lese po vyšlapané cestě? Já ne 😊. A vracím se znovu k té naší mateřské "dovolené", která může být v první řadě živnou půdou pro stereotyp, já ji možná ale víc vnímám jako prostor, který se drobnými změnami jen hemží. 

Již zmiňovaný John Whitmore napsal skvělou knihu o koučování, na jejímž konci uvádí několik dovedností, které by měl mít dobrý kouč. Jednou z nich je schopnost měnit a inovovat, pružně jednat, vzdát se starých agend, rozvrhů a plánů, nazývá ji agilitou. Dále uvádí, že nezbytná je autenticita neboli pravost či hodnověrnost. Lídr by měl jednat v souladu s tím, kým skutečně je, a to i když je vystaven zraku druhých lidí. Dosáhnout autenticity jednání je dle něj "nikdy nekončící proces. Znamená to osvobodit se od rodičovských, sociálních a kulturních vlivů, od falešných přesvědčení a předpokladů, jež jsme postupně na cestě životem přejali. Vyžaduje to zbavit se strachu a úzkosti z toho, že neuspějeme, že se odlišujeme, že se zesměšníme, že budeme odmítnuti, strachu z toho, co si pomyslí druzí lidé, a mnoha dalších egocentrických obav."[1] V překladu a laicky bych to nazvala: mít všechny lidi u zadku 😊 . Zatraceně těžká dovednost.

Dobrý lídr by měl mít také vizi, měl by být sladěn se svými hodnotami a vědět, jaký je jeho smysl. A protože koučování není ani o učení, ani o předávání rad zkušenějšího méně zkušenému, ale má pomáhat "vynést na světlo vlastní dovednosti koučovaného", nemůžu z hlavy dostat myšlenku mámy jako takového skoro profesionálního kouče. Co kdybychom šli společně s dětmi, místo toho, abychom se snažili být o krok před nimi a dokola přemýšleli nad tím, co vše je ještě musíme naučit a jaké způsoby jsou ty nejlepší? Možná by se nám v něčem ulevilo a třeba by ten balvan pochybností, který s sebou nosíme na zádech, nebyl tak velký. 

Myslím, že tak jako koučování nemá soubor jasných pravidel a návodů, tak ani výchova našich dětí je nemůže mít. O to víc by měla stát na osobnosti rodiče, mámy. Na schopnosti se přizpůsobovat, na ryzosti a pravosti, protože ve skutečnosti jen tak si můžeme získat autoritu a důvěru dítěte. Na tom, abychom věděli, jaké jsou naše vlastní hodnoty, abychom před sebou měli obraz, smysl, vizi, v kterou věříme. Abychom věřili ve svou sebehodnotu a vnitřní sílu. Protože pokud známe svoji hodnotu, jsme hrdí na naše úsilí a věříme svým schopnostem, pak se rozhodujeme podle svých potřeb. Tak si budujeme svoji osobní moc. A když je vše, jak má být, pak jsme schopni činit zdravá rozhodnutí, což přispívá našemu pocitu svobody." [2] Ne správná rozhodnutí, ale zdravá, která mohou být chybná, ale vždycky budou naše.

Co kdybychom opustili myšlenku, že dospělí nechybují a přijali jinou? Nejenže můžeme dělat chyby, ale my musíme, protože jen tak se můžeme rozvíjet a růst.

Vlastně pořád nevím, co to ta dospělost je a ani si nemyslím, že na tom jeden šedivý vlas něco změní. Rozhodla jsem se ho vzít jako zprávu, jako první upozornění, ne toho, že přichází dospělost, ale že přichází kostnatění. A to je milé mámy a čtenáři, kteří se právě potácíte kolem třicítky, pěkně ošklivý, skoro bych řekla zlý, nepěkná věc 😊. No a teď mě omluvte, jdu hledat podmínky, za jakých se uznávají dny jako světové, protože šedivé vlasy si to podle mého zaslouží, nemyslíte?

"Pravá dospělost znamená, že se učíme říkat to, co si opravdu myslíme."

A. Wautersová


[1] WHITMORE, John. Koučování: rozvoj osobnosti a zvyšování výkonnosti : metoda transpersonálního koučování. 4. doplněné a přepracované vydání. Přeložil Aleš LISA. Praha: Management Press, 2019. ISBN 978-80-7261-559-9. 

[2] WAUTERS, Ambika. Čakry: kompletní průvodce : uvolněte pozitivní sílu skrytou uvnitř. Praha: Knižní klub, 2014. ISBN 978-80-242-4199-9.