Matka roku

Někdy, když den s klukama šlape jako hodinky, když úroveň kňouratelnosti dosahuje snesitelné úrovně, když se tomu, že jeden druhého poprská od hlavy až k patě jahodovým čajem, od srdce zasměju, když vysvětlování FUNGUJE a z uspávání je krásný rituál, s pohádkou, obejmutím a 15 minutami ticha. To si pak (jakože) v kuchyni přebírám imaginární cenu za Matku roku. Se skleničkou červeného v duchu pronáším přípitek a děkuji. Samozřejmě rodině a přátelům, protože bez nich bych to nikdy nedokázala. Pak s nosem trochu navrch přidržuji župan a sestupuji z piedestalu, kam se touží dostat každá máma na mateřské a říkám si, že s dětmi je to přeci fajn!

A někdy...

.

.

.

Ty tečky znamenají, že sbírám odvahu. Podívat se večer do zrcadla a sama sobě do očí. Jasně, pořád si opakuju, že některé děti mají mámy, co místo hraček kupují drogy, ale...

Určitě si vybavíte nejednu situaci. Před vámi žena, vypadá trochu jako kdyby měsíce nespala, na ruce ji visí řvoucí (promiňte mi ten výraz) fakan a něčeho se nahlas dožaduje. A ta nenamalovaná paní, co evidentně celou situaci absolutně nezvládá, s provinilým výrazem táhne dítě za sebou do nejbližších vchodových dveří, auta, jeskyně, čehokoliv, co by jí ochránilo od civících lidí.

Vracím se v čase a dávám si facku za ten nadřazený hodnotící výraz. Za ty myšlenky typu: Jak nějaká máma nemůže zvládat dvouleté dítě? Proč mu nedá přes zadek, ono by se uklidnilo (Zkusili jste dát někdy na zadek vztekajícímu dítěti? Jo, jen to zkuste.) Proč vůbec chodí s tím dítětem mezi lidi, když je tak nevychovaný.

Život má opravdu smysl pro humor. Protože se snažím být DOBROU mámou, tak chci porozumět i svým dětem. Někde jsem se dočetla, že je dobré předcházet takovým kritickým situacím, poněvadž děti křičí, když se jim něco nelíbí. No a pokud se do takové situace nedejbože dostanete, dá se to většinou dítěti vysvětlit, hlavní je být v klidu. (K tomu jen taková metafora - rozjetý vlak asi těžko zastavíte tím, že se mu postavíte do cesty a požádáte ho, aby zastavil. Něco vám povím, vlak vás rozmetá na kusy a vy se z toho budete sbírat ještě dlouho.)

Než se vaše andělsky vypadající vychované dítě promění v malého nevychovaného ďábla, obvykle tomu předchází několik věcí. Je to podobné jako s dopravní nehodou, kdy se nashromáždí víc faktorů - kluzká vozovka, nepozornost řidiče, sjeté pneumatiky. A podobně jako u dopravní nehody, kdy jen zachraňujete situaci a předcházíte dalším škodám, i tady už se toho nedá moc dělat. Tak to někdy vypadá asi takhle:

• Vysvětluji - moje řvoucí dítě mě neslyší, protože děsně řve.
• Prosím - moje řvoucí dítě mě neslyší, protože děsně řve.
• Znovu vysvětluji - moje řvoucí dítě mě neslyší, protože děsně řve.
• Odvádím pozornost - moje první řvoucí dítě se uklidňuje, ale druhé dítě bere čáru neznámo kam, beru první dítě a běžím za tím druhým, zastavuji druhé dítě, začíná řvát, protože jsem ho zastavila na útěku.
• Vysvětluji - moje řvoucí dítě číslo dva neslyší, protože děsně řve, řve i to první, protože jsem ho bez jeho dovolení vzala a odnesla ho za bratrem útěkářem, obě moje děti řvou.
• Na rukách mi visí dvě řvoucí děti, zacházím s nimi do nejbližšího útočiště, pryč od civících lidí.

Někdy doufám, že sousedi mají nahlas puštěnou televizi a že tu scénu na veřejnosti, kdy křičím já, kluci, pak zase já, neviděl někdo, kdo má kontakty na sociálce. A tak, když úroveň kňouratelnosti přesáhla svoji hranici už v poledne, když se mi chce v 5 trochu brečet, protože je 5 a v 7 už se mi chce brečet fakt hodně, když vidím, že uspávání bude trvat věčnost, pak se do kuchyně vracím a místo ceny na mě čeká pytel výčitek. S naivní představou, že příště to zvládnu líp, usínám.

A tak, bezdětné ženy, muži, kdokoliv, až uvidíte někdy ženu, co za sebou táhne gumové vztekající se tělo malého uječeného skřeta, pošlete ji povzbudivý pohled a usmějte se, ne škodolibě, ale s kapkou soucitu. Vesmír vám to jistě vrátí.

A vy, mámy, co se večer nechcete podívat do zrcadla. Věřím, že je to jedna ze známek toho, že nám to prostě není jedno. Náročné chvilky v životě s malými dětmi nevymažeme, i kdybychom sebevíc chtěly. Můžeme o nich ale přemýšlet a taky se nebát svým dětem omluvit, když nám ujedou nervy. I když jsou jim třeba teprve dva.

Další článek: