Nemám čas
"Úspěch je potomkem odvahy." Voltaire
Nějak se mi omylem podařilo odpustit trochu životní energie a spolu s ní odešel vtip a taky nápady. Chytám se slov, co za něco stojí. Sedím hodiny a hodiny za počítačem, s tužkou v ruce a hromadou myšlenek, které se mi míhají před očima. Jako kdybych je nemohla uspořádat do vět, které budou dávat smysl. Dávat význam mně i vám. Přiznám se vám otevřeně, milí čtenáři a čtenářky. Netřeba tajit bezvýznamnosti a dělat z nich tajemství. Navštívil mě něco či někdo jménem Blok.
Je zvláštní, že ve stejný čas došlo k zablokování mé tvůrčí energie a zároveň mého žebra. V tom druhém nehledejte nic obrazného, prostě jsem si nošením našich malých velkých dětí blokla levou půlku hrudníku. Protože mě ani jeden z těch obtěžujících bloků nechtěl samovolně opustit, rozhodla jsem se, že si najdu rehabilitaci. Najít někoho, kdo vám napraví žebro, nebylo moc těžké, ale hledejte, kdo vám rozhýbe myšlenky. A nejen to, dá jim ten správný směr.
Možná se vám to bude zdát trochu patetické, ale jestli někdo dokáže kouzlit s obsahem vaší hlavy, je to les. Tedy, když ho necháte. Kdo neposlouchá, ten nikdy neuslyší harmonii, která se dostane až k jeho uším. Je jako houba, co do sebe dostává všechny smutky a vrací zpátky sílu na další kroky. Les je hlučný, ale výborný posluchač. Les je život. Když budete tiše, daruje vám toho spoustu. Les je zrcadlo. Do naší mysli. Někdy nám myšlenky nedávají žádný smysl, jako zpěv ptáků. Těch, kteří se skrývají v korunách stromů a prozpěvují tam prastaré písně. Les někdy nepustí nikoho, ani slunce. Ale když se jeho paprsky dotknou mechových peřejí, ožije. A s ním i naděje, že stín netrvá věčně. Les léčí...
Tak mě les přivedl na cestu. Na jakou jinou než na tu k sobě. Někdy se cítím trochu nešťastná, protože mám pocit, že mi chybí odvaha. Když se řekne odvaha, vidím ji všude, jenom ne u sebe. Vidím ji v ženách překonávající vysoké hory, obtížné úkoly a své vlastní hranice. Vidím odvahu ověšenou vášní a vnitřní sílou. Jako vzrostlý silný strom, který se pod velkým větrem ohýbá, ale jeho silné kořeny ho nenechají spadnout.
Přirozeně se odjakživa vyhýbám konfliktům. Myslím, že jsem trochu diplomat 😊. Nemám ráda extrémy, protože mám pocit, že každá krajnost v sobě nese netoleranci a ta přirozeně narušuje rovnováhu. Je mi dobře v harmonii. V pocitu, že ani jedna miska vah není příliš nakloněná. Možná se zmiňovaná odvaha vylučuje s rovnováhou, říkám si...
Dostáváme každý do svého vínku vlastnosti, které nejdou změnit? Není touha po něčem, co nám není vlastní jen zbytečná cesta?
Nebo abychom žili naplněný život, je potřeba své hranice překonávat? Nenacházíme právě za našimi hranicemi dobrý pocit? Nebo dokonce štěstí?
Co když je nedostatek odvahy jen obyčejný strach?
Možná si říkáte, že jestli něco nemáte, tak rozhodně čas zabývat se rádoby hlubokomyslnými úvahami nad tím, co je odvaha. Jenže, my rodiče často nemáme čas na NIC. Schválně, kolikrát denně prohlásíte větu: Nemám čas! Dobře, když budu spravedlivá, opravdu ho MOC nemáme. Navíc večerka dětí se s příchodem léta nebezpečně posouvá k půlnoci, a to se nám pak chce sotva nad něčím přemýšlet.
Opravdu ale máme tak málo času? Kolik ho strávíme nad tím, že hledáme, co je nejlepší, nejbezpečnější, nejzdravější pro naše děti? Jsme laskavé a laskaví ke svým blízkým, dokážeme to i sami k sobě? Vážně si nezasloužíme trochu času pro sebe a své sny?
Nemůžu si pomoc, ale nesmírně mě fascinují lidé, pro které je odvaha určitou samozřejmostí. Skoro jako kdyby je něco pohánělo zevnitř. Jejich vnitřní motor je neustále nastartovaný. Před nedávnem jsem viděla dokument o Kláře Kolouchové, mamince dvou dětí a horolezkyni, která jako první česká žena a dvacátá žena na světě stanula na vrcholu K2. Po dvou neúspěšných pokusech ji k jejímu snu dopomohl Nirmal Purja. Muž, který se s mimořádnou odvahou pustil do něčeho, co pojmenoval Project Possible*. Spousta lidí Kláře zazlívá, že nebere ohledy na své děti. Riskuje přeci život. Ona ale říká, že kdyby si neplnila svoje sny, riskovala by mnohem více...
Kde je pravda?
Máme tendenci hodnotit a posuzovat, omlouvat nebo ukazovat, ale ve skutečnosti nevíme nic o vnitřním světě jiných. Můžeme se jenom domnívat. Nebo se ptát?
Jak to máte s odvahou vy?
Co je váš Project Possible?
* Nepálský horolezec Nirmal "Nims" Purja zdolal v roce 2019 všech 14 osmitisícovek za pouhých 6 měsíců. Do té doby se to několika horolezcům podařilo, ale ten nejrychlejší to zvládl za 8 let. Nims svůj plán nazval Project Possible. Ostatní jeho plán považovali za naprosto nereálný. Asi jako kdyby veřejnosti slavnostně sdělil, že půjde plavat na Měsíc :-).
"Stal jsem se z vesnického kluka v žabkách členem elitní divize britské armády, kde jsem se proháněl v ponorkách. Lidé by nikdy neměli přestat snít," motivuje Nims.
Rozhovor s Klárou Kolouchovou:
https://www.dvtv.cz/video/vylezla-na-k2-pro-lidi-jsem-sobecka-potvora-deti-me-mohou-soudit-az-neco-zaziji
Přemýšlíte, jak najít čas samy na sebe? Věnujte si jedno odpoledne a přihlaste se na workshop. Těšíme se na vás ve čtvrtek 5. 8.