Racci v obytňáku

"Kdo ví proč, dokáže jakékoli jak." Friedrich Nietzsche

Stále si nějak odmítáme připustit, že mít tříletá dvojčata je v něčem omezující (bohužel pro nás). Čtrnáct dní na jednom místě by pro nás nebyla dovolená, ale utrpení. Že projet s dvojčaty 3100 km Evropou, také není žádný med, o tom bude dnešní povídání.

Nikdy jsme si nepotrpěli na luxus. Na svých cestách jsme téměř vždy oželeli návštěvu restaurace ve prospěch dalších 300 km navíc, spali na polosklopených sedačkách v autě Chevrolet Spark, přespávali v horách a čistili si zuby v potoce. Přesto jsme vždy po nějakém tom luxusu toužili. Mít střechu nad hlavou, kdekoli se nám zamane. Probudit se v teple, pak skočit do ranní rosy či ledového jezera a uvařit si kávu s výhledem na vrcholky hor. Tak jsme si řekli, že si jeden takový luxus na dva týdny zapůjčíme.

S dětmi nikdy nic nejde podle plánu. Člověk by řekl, že za tři roky si zvykne. Naplánujete si dopoledne s kamarádkou a dětmi a zaručeně jedno z nich dostane rýmu, potřebujete být někde opravdu včas, no znáte to... Pak se těšíte na dovolenou. Celý dlouhý rok v očekávání velkého dobrodružství. Dříve mi plánování dovolených zabralo spoustu času a už měsíc či dokonce dva před odjezdem jsem měla připravený podrobný itinerář. Letos, díky covidu a dětem, jsme ještě týden před startem pořádně nevěděli, kam pojedeme. A naše už tak dost chatrné plány se měnily v průběhu cesty.

Změna plánu jako životní prohra nebo vnitřní vítězství?

Když jsme se před dvěma lety s našimi půlročními dvojčaty na břiše otočili 20 minut před vrcholem Ďumbieru, manžel trpěl. Rád má věci dokončené a co si naplánuje, to většinou také uskuteční. Byla to pro něj velká zkouška. Teď jako kdyby nadešel čas na malý test pro mě samotnou.

Začátky dovolených jsou náročné. O tom prostě není pochyb, na vlastní kůži to zažívám na každé. Ať už jsme jeli ve dvou, ať jsme letěli, jeli autem, přespávali v apartmánech nebo vyrazili jen s batohem na zádech. Vyladit se na prostředí, lidi, ale i sebe navzájem obvykle dva až tři dny trvá. Ladění letos trvalo ještě o poznání déle. Manžel poprvé řídil velké auto, oba bez jediné zkušenosti s obytňákem a seřídit jsme se museli čtyři a všichni mezi sebou. Spíš to bylo hledání cesty nejmenšího odporu. Nepomáhalo tomu, že kluci nechtěli spát za jízdy v autosedačkách, odpor byl tak všudypřítomný. Cestou ke švýcarským hranicím nás čekala stopka v podobě hysterického stereo záchvatu. Museli jsme zastavit, a zatímco děti spaly, nad lahví Plzně jsem začala důležitý rozhovor.

"Do Francie nedojedeme," vyslovila jsem nahlas, co mi už pár hodin běželo hlavou. Vy už víte, že můj manžel má rád věci naplánované a taky dodržené, ale možná proto, že náš plán byl opravdu chatrný, vzdal to celkem snadno. Já se ale moc chtěla podívat na Azurové pobřeží. Poprvé my kluci tuhle cestu překazili, když byli ještě v břiše. Sváděla jsem vnitřní boj, znovu už jsem to vzdát nechtěla. Nakonec ale nebylo potřeba psát pro a proti, ten nejpodstatnější bod byl tak viditelný, že jsem ho nemohla dál přehlížet. Jestli chceme zažít dovolenou a ne očistec, musíme naši cestu výrazně zkrátit. Přesněji o 800 km. Zpětně mi to přijde jako dost uhozený plán, ale jak vám říkám, moc promyšlený jsme to neměli 😊.

Začíná svítat

Světlých momentů je tedy na začátku jako šafránu. Malá světýlka v brutální tmě. A přesto jsou tak intenzivní, že jsme ochotni prodírat se temnými uličkami. Protože víme, že když vydržíme, na konci nás čeká výhled. Tak krásný, že si o něm budeme povídat ještě dlouho po návratu.

Sedím na břehu jezera, které obklopuje náruč vysokých hor, fouká chladný vítr, ale vynahrazují to teplé sluneční paprsky, které mi připomínají, proč jsem tady. Ruce mám opřené o bradu a z dálky pozoruji děti, jak si hrají. Je to první opravdu klidná a krásná chvilka po třech dnech. Po X hodinách kňourání, smrkání, přemlouvání, hysterických scén si hrají jakoby nic. Ta chvíle je tak silná, až se mi trochu pateticky zalesknou oči. "Za tohle to prostě stojí," otáčím se na manžela a vím, že to cítí stejně. Jsme fakt asi trochu praštěný. 

Trvá to několik dní, ale pak se situace začíná obracet. Každý si přirozeně najde svou "práci". Já připravuji jídlo, manžel myje nádobí, kluci ho pomáhají uklízet, já balím k vodě a na výlet, muž vybaluje, pak pečlivě skládá věci do auta, když potřebujeme vyjet. Vypnout plyn, zavřít střešní okénko, zkontrolovat šuplíky a může se vyrazit. Dopolední odjezdy postupně zkracujeme z 12. hodiny na 10,, necháváme děti spát v autě po obědě, užíváme si kávy a ticha, plánujeme výlety a konečně si užíváme dovolenkový režim. Koupání v moři, návštěvy městeček, zmrzlina, porušení základních stravovacích návyků, večer víno při svíčkách a karty.

Najednou dokážeme těžit ze svobody na kolečkách. Můžeme sedět u zapadajícího slunce na kamenitém břehu moře a nikam nespěchat. Ráno stačí otevřít dveře a v pyžamu si dojít za roh pro kousek voňavého pečiva. Každé dva dny spíme někde jinde a je to osvobozující. Doslova usínáme pod hvězdami a ty svítí o něco víc než jinde. 

Jdeme od moře a já se těším, až si kluci schrupnou a budeme si moc dát kafe. Procházíme okolo staré paní, která si před svým starým karavanem poklidně háčkuje. Při pohledu na ni i já začnu smyčkami provlékat provázek, ale jen v mé hlavě a nebude z něj svetr, ale příběh. Přemýšlím, kolik má dětí a kde asi jsou. Jaké zážitky ji hřejí při vzpomínkách na společně strávené chvíle a co by si asi teď nejvíce přála. Jestli něčeho lituje a naopak, čeho si nejvíc váží. To odpoledne, ta chvilka ticha, když kluci usnou, je trochu jiná než jindy. Myslím na to, jaké mám štěstí, že ještě nemusím háčkovat.

Možná vás napadá otázka PROČ? Proč táhnout děti někam, když jim je úplně jedno, kde jsou? Proč si znepříjemňovat dovolenou? Proč si to neudělat jednodušší? Nebudu vám lhát, v těch těžkých chvílích jsem si ji taky pokládala. Ale teď, když sedím na gauči, doma, v teple a vyťukávám písmenka do počítače, mě uvnitř něco hřeje. Jsou to zážitky z těch dvou týdnů cestování. Nejen ty náročné, ale i ty úžasné a klidné, protože kontrast mezi nimi dovolí vzpomínky dělat zřetelnější a uchopitelnější. Nestírají se v jednu velkou mlhu, protože to dost dobře ani nejde. Zase jsme jako rodina něco zvládli společně. Nic jsme nevzdali. 

Jsem si jistá, že taková dovolená není pro každého, ale jestli vám někde uvnitř malý červíček nahryzává svědomí, nechte ho. S klidem můžu říct, že to za to všechno stálo. Prošla bych si každou náročnou minutou znovu, pro tu další klidu, objímání a dobrodružství. 

Takže pokud jsem vás přemluvila k dobrodružné dovolené (což by byl asi zázrak :-)))), sledujte blog, brzy tu najdete, odkud kam jsme vlastně cestovali, jak nám zoufalé výrazy našich dětí vybojovali dřívější cestu vláčkem a kolik dáte za pokutu v Chorvatsku.

Pokud to budete myslet s domovem na kolečkách opravdu vážně, přidám vám také praktické okénko, podobně jako z loňské Sardinie.

Doufám, že i vy jste si letos užili dovolenou podle vašich představ.

Racci se srandovně prochází mezi karavany, přišli na oběd, bez práce. Přizpůsobili se, není divu. Možná se diví, co všechno potřebujeme za vymoženosti ke štěstí, když se stačí jen projít, najíst a pak letět. Svobodně a kam jen chcete, jen je potřeba nakrmit malá ráčátka. Jsme rackové v obytňáku. Můžeme si jet kam chceme, jen děti musí mít plná bříška a nesmí to být zase tak daleko, aby to zvládly.