Strach má velké oči

Kam se vytrácí zdravý rozum, slušnost, pochopení? Když jsem viděla záznam ze zásahu policie, která klečí na hlavě muži, u kterého stojí brečící malé dítě, sevřelo se mi srdce. Nechci žít ve společnosti, kde se tohle prostě začíná dít, říkala jsem si. Nechci polemizovat nad tím, co možná většinu lidí napadne, co tomu asi předcházelo. Výsledkem je traumatizované dítě a rodič, který si rozmyslí,... no něco si příště určitě rozmyslí...

Jednou jsem vám už vyprávěla o uvařené žábě. A použiji to dnes znovu. Hoďte žábu do vroucí vody, její instinkt přežití ji zachrání, odrazí se z hrnce a vyskočí. Dejte ji ale do hrnce se studenou vodou a zapněte pod ní sporák, žába si nevšimne, že se voda zahřívá a když dojde k bodu varu, prostě se uvaří. Obavy a strach se nenápadně den co den, měsíc co měsíc, kupí na sebe a za chvíli tomu bude rok. Spousta lidí se ocitá v krizi psychické i finanční. Bludy a dezinformace nás rozdělují. Nejistota se jako plíseň šíří a zamořuje celou naši společnost. A teď se postupně začínají upouštět ventily, protože tlak je příliš velký.

Smrt. Cítíme ji mnohem více než kdy jindy. Jako kdybychom ji vytěsnili z našich životů. Někam na vedlejší kolej a doufali, že se naše koleje snad nezkříží, že nás se to netýká. Zavřeli jsme ji do domovů důchodců, do nemocnic a hospiců. Do našich životů protkaných úspěchem, bohatstvím a blahobytem se prostě nehodí. Tak se smrt stala něčím neznámým a jak je známo, neznámého se obáváme.

A Tahle smrt, která nás obchází a každým dnem je blíž a blíž, není ničím přirozená. Je zoufalá a my nevíme, co si s ní počít. Kopeme kolem sebe a nestíháme si při vší panice všimnout, že si ubližujeme, navzájem. Respekt se vytrácí se sílícím strachem.

Všichni se bojíme. Také v naší rodině smrt zaklepala na dveře, i my jsme ji museli otevřít. A ta rychlá a nepochopitelná ztráta prostě bolí. Normálnost zase posunula své hranice někam, kde bychom ji před rokem jen stěží hledali.

Strach je emocí, přirozenou reakcí organismu na hrozící nebezpečí. Pokud naše tělo zaznamená nebezpečí, existují vývojově staré mechanismy (dány i zvířatům), jež mají za úkol zajistit přežití. Těmito reakcemi jsou buď útěk nebo útok. Vyznačují se extrémní aktivací, zaktivováním sympatiku. Oproti tomu stojí parasympatikem ovlivněný útlum organismu, který je u zvířat známý jako předstírání mrtvým, u lidí se taková reakce projevuje strnutím.

Neurovědec Paul MacLean přišel v roce 1960 s teorií trojjediného mozku. Podle něj se mozek skládá ze tří různých mozků a vývojově mladší překrývají ty starší. První vývojově nejjednodušší označil jako plazí, zajišťuje základní životní funkce. Odezva této části mozku na zátěžové situace je značně limitována, jedná se o reakce instinktivní. Druhý mozek, mozek savčí, jehož součástí je amygdala spojená s hypothalamem, hypofýzou a žlázami s vnitřní sekrecí (produkujícími adrenalin), koordinuje ty nejjednodušší odezvy (boj, útěk, strnutí) na zátěžové situace s cílem chránit nás před tím, co by nám mohlo uškodit. Amygdala funguje automaticky. Třetí částí je nejvyspělejší a vývojově nejmladší lidský mozek, který obaluje dva předchozí. Tento mozek nám umožňuje myslet. Mozková kůra je zodpovědná za většinu rozvinutých mentálních aktivit včetně řeči, paměti, tvořivosti, empatie, laskavosti, sounáležitosti, vnímání času a vlastního života. Dvě předchozí části mozku, ač jsou navzájem všechny propojené, nám ale nepomáhají díky omezené kapacitě dobře zvládat většinu stresu, kterému jsme vystaveni.

"Pouze náš jedinečný lidský mozek nám umožňuje podívat se na věci s nadhledem, získat si odstup, přemýšlet o nich a vědomě jednat. Lidský mozek má potenciál sladit jednodušší méně vyspělé reakce systému vyvolávajícími stres s moudrostí a pochopením vlastní pouze člověku. Navrhnout vynikající strategie umožňující najít řešení a překonat pocity bolesti a úzkosti. Máme tak potenciál vyzrát na obtíže, které před nás život staví." [1]

I toto je jeden z důvodů, proč věřím, že nejsme v zoufalé situaci, že zoufalé jsou jen naše reakce. Pojďme se o sebe starat. O svou psychiku, o své duševní zdraví. Potřebujeme ho, pro nás, pro naše děti.

Sdílejte radosti, nejen starosti. Hledejte pozitivní věci na tom, co se zrovna nedaří. Pokud máte nyní více času, využijte ho pro sebe a své děti. Povídejte si, dýchejte lesní vzduch bez roušek a třeba se častěji obejměte. I přesto, že je situace vážná, nežijme ve strachu, budujme si malé jistoty, které nám pomohou zvládnout toto nelehké období. A znovu, učme se od svých dětí, jak si užívat každého okamžiku, ať už prší nebo svítí sluníčko.

Neztraťme pochopení a dobrotu.

♥♥♥  

[1] GALLWEY, W. Timothy, Edward S. HANZELIK a John HORTON. Zvládněte stres metodou Inner Game!: jak se vyrovnat s nástrahami života a dosáhnout vnitřní stability. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978-80-7261-243-7.

[2] VODÁČKOVÁ, Daniela. Krizová intervence. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0212-7.