Běžet a nezastavit

V minulém článku jsem zmínila Anitu Johnstonovou a její knihu Ženy, které jedí ve svitu Luny. Autorka ve své knize vypráví prastaré příběhy a mýty, píše o vnímání ženství, ženského těla, o posedlosti vzhledem a neustálých dietách a cvičeních, se kterými se potýkají ženy, které trpí poruchami přijmu potravy.

Když jsem knihu četla, došlo mi, že je to něco, co se pro nás, ženy, stalo standardem. Diety, cvičení a péče o sebe je považována za normální. Pomyslná hranice, kdy se z normy stává porucha, je velice tenká. Obecným vodítkem by mohlo být třeba to, když se péče mění v posedlost a zasahuje tak do běžného fungování života. Co když ale žena prožívá úzkost, jestliže jeden den necvičí, nespočítá si kalorie, neuběhne 10 km? Stále to nepřekáží běžnému fungování? Je to porucha nebo ještě ne?

Johnstonová říká, že všichni, podobně jako zvířata ve volné přírodě, jsme dostali do vínku vrozený instinkt poznat, kdy jíst a kdy přestat jíst, kdy pít a kdy přestat pít. Miminka a malé děti jednají instinktivně, přijde pocit hladu nebo žízně, oni si ho uvědomí a vyšlou signál. I když to neděláme úmyslně, postupně jim tuto dovednost bereme. Máme pocit, že víme, kolik by toho měly sníst, snažíme se je oblbnout "érem" a populární hrou "za maminku, za tatínka" :-). Velkou roli v tom hraje strach, bojíme se děti nechat rozhodnout. Ze své vlastní zkušenosti vím, že když mají mé děti období, kdy jedí málo, mám obavy, aby nestrádaly, správně rostly a měly dostatek vitamínů. My jsme naučeny tyto signály většinou přehlížet, posouvat čas oběda na ten správný a přirozeně to učíme i naše děti.

Autorka dává v knize několik tipů, jak tyto signály začít znovu vnímat. Vztahuje se převážně k ženám s poruchami přijmu potravy. Nemůžu se ale ubránit tomu, že důvěřovat vlastnímu tělu, přestala velká část z nás. A nemluvím teď jen o jídle, jsou to nepřiměřené požadavky na sportovní výkony, které pak často končí zraněním, či přemíra pracovního stresu, která může vyústit v nemoc. Výkonově zaměřená společnost nás nutí běžet a nezastavovat. Jsme součástí masivního tlaku na vzhled a ocitly jsme se v době, kdy máme čas na to řešit, co jíme, a tak to také děláme. Věřte mi, já vím, o čem mluvím, mám za manžela kondičního trenéra a výživového poradce 😊. A i přesto, nebo možná právě proto, že mě obklopuje svět sportu a zdravé výživy, stále více se ujišťuji v tom, že je důležité poslouchat hlavně svoje tělo.

Před porodem jsem intenzivně cvičila. Absolvovala jsem kruhové tréninky, fit box, běhala, cvičila doma, chodila plavat, do přírody, hlídala si jídelníček a pečlivě sledovala svou váhu. Když jsem otěhotněla, myslela jsem si, že jsem připravená na to, oddat se těhotenským chutím, váhu hodit za hlavu a užívat si, že teď si můžu dovolit jíst za 3! Nebylo tomu tak, i v průběhu těhotenství jsem se hlídala, ne nijak drasticky, ale tak, jak jsem byla doposud zvyklá. Ze začátku jsem cvičila pilates a hodně chodila, ale sil postupně ubývalo. Za celé těhotenství jsem přibrala 12 kg.

Všechno se změnilo po porodu. Vlastně, až narozením a péčí o dvojčata, jsem se dokázala konečně zastavit. První měsíce jsem veškerou svou energii věnovala kojení a občasným procházkám, přičemž samotná výprava ven byla obrovským výdejem. Najednou jsem o svou energii musela více pečovat a dobře se rozmýšlet, kam ji investuji. Několikrát jsem začala s cvičením doma, ale po pár dnech jsem to vzdala. Neměla jsem na to sílu. Řekla jsem si, že prostě počkám, až přijde ten správný čas. Až když se blížily první narozeniny kluků, začala jsem praktikovat jógu a vrátila se k plavání. Bylo to více jak rok po porodu, co jsem cítila, že se mi znovu vlévá energie do žil a vrací se mi síla, které jsem dříve byla plná.

Vidím okolo sebe spousty žen, co na sebe mají po porodu tvrdé nároky. Znovu se vrátit do formy, dodržovat správný jídelníček. Někdy i během šestinedělí. Je to takový začarovaný kruh. Tlak okolí nás nutí vyvíjet tlak na sebe. Johnstonová trefně píše: "Čím méně je na ženě po porodu patrné, že byla těhotná, tím více se jí od okolí dostává pochvalných komentářů, jak dobře vypadá. Pro ženu, která již dříve bojovala s nespokojeností se svým tělem, to může být nesmírně těžké období. Pokud si své sebevědomí a pocit osobní moci zakládala na tom, že je hubená, pak hrozí, že propadne depresi. Může ji přepadnout naléhavé puzení cvičit, aby se co nejrychleji zbavila přebytečných kil, ovšem velmi pravděpodobně zjistí, že je příliš vyčerpaná nebo příliš zaneprázdněná povinnostmi." Tělo je po porodu vyčerpané. Vynaložíme obrovské množství energie během těhotenství, při porodu a i po něm. Měly bychom si dát hlavně čas na zotavení a být na sebe laskavé.

Rozhodně se najdou takové ženy, které po porodu pohyb vítají a energii jim to spíše přináší, než naopak. A tak je to v pořádku. Moje slova mají být dnes hlavně pro mámy, které mají výčitky, když ani po půl roce nemají energii vrátit se do tělocvičny, pro ty, co nemají sílu vyběhnout ven nebo co nemají chuť dodržovat zaběhlé jídelníčky. Nemějte strach, nejste v tom samy, ten čas zase přijde, nebo se vám třeba otevřou dveře jiné.

Teď už mám znovu sílu, a co je důležitější taky chuť, vyrazit na výšlap, zapotit se. Začala jsem opět se zdravějším jídelníčkem. Ale všechno trochu jinak. S větší důvěrou ke svému tělu, snažím se více poslouchat signály, které mi dává. Úplně jsem přestala běhat, protože jsem se ujistila, že moje tělo na to není stavěné a přináší mi to spíš bolest, než radost. Učím se na sebe nebýt tak přísná. Samozřejmě se o tom lépe píše, než skutečně praktikuje.  

Před několika týdny jsem se zúčastnila online semináře na téma Tělesný koncept a vývoj vztahu k tělu. Kromě jiného, zde zazněla i zajímavá informace, která se týkala vnímání vlastního těla. "Děti přijímají postoje rodičů ke světu, ale i k sobě. Proto pro náš sebeobraz jsou nám vzorem v první řadě naši rodiče." Ráda bych, aby si mé děti ke svému tělu vytvořily zdravý vztah a pohyb a jídlo pro ně bylo radostí. Přiznávám, že u kluků to asi půjde o dost snáz. 

Pokud tedy chceme, aby si naše děti osvojily zdravé návyky, možná tomu můžeme pomoci. Hlavně tak, že začneme u sebe. Tím, že budeme znovu rozpoznávat signály žízně a hladu, budeme se soustředit, co nám naše tělo říká. Tedy, kdy má žízeň, kdy hlad, kdy je syté. Reagovat spíše na vnitřní, ne vnější podněty a místo počítání každé kalorie, se naladit na potřeby svého těla. Kalorické tabulky mohou být pomocníkem, ale také se můžou stát závislostí, která nás od naslouchání instinktů vzdálí na míle daleko. Ano, jak má žena sledovat, kdy je sytá, když ani nepostřehne, co má k obědu? Znáte to, oběd dítěte je z poloviny na stropě a z té druhé na jídelní židličce a vy do sebe ten svůj naházíte, ani nevíte jak. Oproti tomu, kdy jindy má žena tolik času na přípravu jídla a jeho konzumaci, než na mateřské :-). Ta volba je vždy jen na nás.

Takže, mámy, dobrou chuť, hlad je prý nejlepší kuchař ❤️.


JOHNSTON, Anita A. Ženy, které jedí ve svitu Luny: jak mohou ženy proměnit svůj vztah k jídlu a vlastnímu tělu prostřednictvím intuice, mýtů a prastarých příběhů. V Praze: Rybka, 2011. ISBN 978-80-87067-33-8.

KULHÁNEK, Jan. Tělesný koncept, vývoj vztahu k tělu, psychoterapie. Online seminář. 2020