Děkuju, že...

Večer při uspávání

"Maminko, budeme dneska děkovat?"

"Určitě, broučku."

"A můžu začít?"

"Můžeš."

"Děkuju, že mám maminku, tatínka a brášku. Děkuju, že jsem se díval na Pata a Mata..."

Budování pokory a vděčnosti je myslím práce. Není to samozřejmé, stejně jako chuť někomu pomoc. Přesto kolem sebe vidím v posledních dnech ohromnou vlnu solidarity. Podobně jako obrázky vyděšených dětí naskládaných vedle sebe v temných sklepech, mi i tohle vhání slzy do očí. A pak jsou tady ty ostrůvky, kde se začíná vyskytovat ta hořká pachuť.

Když chcete zvednout krevní tlak, zaručeně lepší lék než káva, jsou komentáře na sociálních sítích. Ano, člověk by to neměl číst, ale ono je vlastně jedno, jestli číst nebo nečíst, důležité je přeci, že existují. Prý, vy, my (protože si nejsem jistá, kdo je tím přesně myšlen) "modrosluníčkáři" za půl roku budeme plakat, nebude se nám líbit, že jsou tu nastěhovaní uprchlíci. Líbit? Samozřejmě, že se nám to nemusí líbit. My s tím třeba ani nemusíme souhlasit, můžeme mít taky obavy...o hromadu věcí. A ty rodiny, ženy s malými dětmi, které přišly s ničím, jen se strachem, ty si to vybraly? Zvolily si život před možnou smrtí, bez nadsázky. Utekly. Chtěly se zachránit. Poskytnutí pomoci je projev solidarity, přeci ne našeho přání, abychom tu měli uprchlíky.

Jen by mě zajímalo, jaké řešení by předvedli tito lidé. Se založenýma rukama by stáli na hranicích města a pak ukázali, "Jen nezastavujte, pokračujte někde, kde vás přivítají s otevřenou náručí." Vím, že nemá cenu se rozčilovat, že sociální sítě a jejich anonymní negátoři tu budou vždycky, ale bohužel to nejsou jen sociální sítě. Množí se povzdechy typu: "A nám nikdo nic zadarmo nedá". Závidět člověku jídlo nebo starý stolek, když za sebou nechal často zbytek rodiny. Tleskám, tohle je buranství a čirá omezenost.

Chovej se tak, jak by si chtěl, aby se k tobě chovali druzí. Přijde mi, že je to jedna z nejjednodušších životních rad, kterou, když se člověk řídí, je velká pravděpodobnost, že se k němu budou ostatní opravdu tak chovat.

Už v okamžiku, kdy porodíme, se nám naše představy o rodičovství sesypou jako domeček z karet. Pak si stavíme nový domeček, trochu hybridní, někdy sotva stojí, protože naše rodičovské pilíře nejsou, hlavně ze začátku, příliš pevné. Přece jen jsou ale na něčem vystavěny, na našich základech, hodnotách. A toho se může každý rodič držet.

Pro mě je to životní harmonie a s tím spojená solidarita. V mnoha věcech jsem jako máma ustoupila, říkala si, že je dělat nebudu a pak stejně...snažila se, vzdávala, budovala, bourala a pořád znovu a znovu. Jestli moje děti budou pokorné nebo ne, to vlastně říct nedokážu, ale budu vědět, že jsem se maximálně snažila ji v nich už od malička budovat...