Je libo rum s kapkou minerálky?

Tak suchej únor máme za sebou, chtělo by to oslavit něčím pořádným. A co může být na oslavu příhodnější než vychlazený drink na rozpálené pláži uprostřed Karibiku? Neděste se, neužívám si ani uprostřed Karibiku, ani Indického oceánu, ani žádného jiného oceánu nebo moře. Maximálně se tak topím v rozbouřených emocích mých dvojčat, které podobně jako vlny někdy spláchnou celou naši rodinu. Záchranným kruhem jsou pro mě právě vzpomínky na společně strávené chvíle, kdy nemusíte řešit nic a všechno a právě to vám pomůže zapomenout na starosti všedních dní. 

Nastává doba, která pro mě vždycky znamenala plánování dovolených, prodloužených víkendů apod. Jsou to pro nás takové zásobárny energie, z kterých v průběhu roku čerpáme. A teď, když jsme už v druhé karanténě za poslední měsíc, nenaplánujeme nic ani na několik dní dopředu, natož na několik měsíců, začínám cítit frustraci. Už mi opravdu chybí kontakty s těmi nejbližšími, normální setkání bez strachu a výčitek. Chybí mi dosyta se nadechnout čerstvého vzduchu, kde byla dřív cítit svoboda.

Už dávno se setmělo, po kempu ani památky. Nemáme žádnou vodu. Když nemáme vodu, začínáš panikařit. Je zajímavý, že vždycky jeden z nás zůstává v klidu, když ten druhej panikaří. Teď zůstávám v klidu já. Dorazíme do vesnice, kde je otevřený jeden stánek a mají tam půl litru vody asi za stovku. Ty seš naštvanej, protože nesnášíš utrácení. Já ti říkám, že stovka za vodu není utrácení, ale nevyhnutelná věc. Přiznáváš. Kupujeme vodu a vracíme se do auta. Najíme se a ty se konečně napiješ. Zase je to všechno pěkný, jdeme spát. Ráno se probouzíme a první, co uvidíme z předního okýnka auta, je moře. Úplně klidný, vypadá spokojeně, stejně jako my. Jdeme si zaplavat a moře odplavuje všechny zbytky špatný nálady...

Jako rybář lovím vzpomínky a pak je pouštím zpět s vědomím, že mi zase někdy v budoucnu přinesou radost. Jsem sběrač zážitků, těch dobrých i těch špatných. Doma máme jedno heslo: Čím silnější zážitek, tím lepší. Třeba vám ty moje pomohou rozpomenout se na ty vaše. Třeba vám pomůžou překonat to náročné období, které jistě musí někdy skončit. Třeba vám to dodá odvahu do dalších dní...

Měli jsme náročný den, je to druhá noc na úplně jiném kontinentě. Už za pár minut máme zjistit, že cedule s medvědy tu nemají jen tak, ale protože se tu opravdický huňáči rozhlížejí po svačinách neobezřetných turistů. A my máme to nejlepší pohoštění. Medovou šunku. Když pár metrů od nás zvědavě šmejdí dva medvědi, štěstí a rozum stojí hned vedle, zažene je muž, který vypadá, že se s nimi nevidí poprvé. Druhou noc ve stanu toho tedy moc nenaspím, ostatně ani třetí, při které můj muž omdlí na opuštěném parkovišti, tři tisíce metrů nad mořem a rozbije si hlavu. Naše tří týdenní líbánky po pár dnech vypadají jako největší dobrodružství mého života. A to tedy fakt bylo!

Cestování mi dává kromě pocitu svobody ještě něco. Cítím vděčnost. Za tu možnost poznat něco nového, děkuju za to, že nás tenkrát nesežrali medvědi, že jsem z líbánek neodjela jako vdova a že jsem poznala, jak se u nás máme dobře. I když někdy může pověstné "Všude dobře doma nejlépe" přebít bělostný písek a hooodně alkoholu.

Pláž. Obrovská pláž se zářivě bílým pískem. Bez lidí. Úplně. Jako z časopisů, ale víc kýčovitá. Lehneme si na deku a za minutu nám přinesou mojito. Tedy rum s kapkou minerálky a limetkou. Ptají se, jestli chceme za chvíli přinést další. Chceme. Ležíme tam, popíjíme rum s troškou minerálky a pak skáčeme do vln. Přichází nějaký mladík. Na zádech má otrhaný batoh a v něm ovoce. Nabízí nám mango. Ptá se, jestli nemáme něco na psaní. Podávám mu propisku. Rozzáří se mu oči. Četla jsem o tom, ale moje hlava tomu nechce rozumět. Je to to nejlepší mango, co jsem kdy jedla. Výměnou za propisku. Nechápu to...

Chybí mi divit se cizím věcem a zvláštním lidem. Chybí mi objevovat nové chutě. Exotické, ale taky úplně neobyčejně obyčejné.  Chybí mi jen ta možnost o nich reálně přemýšlet. Chybí mi svoboda.

Jezdili jsme od kempu ke kempu. Vystřídali jsme jich asi 10. Moc lidí, špatný výhled, moc velký. Pak nám došly síly. V jednom jsme rozbalili stan a vytáhli všechny tašky z auta. Byl tam strašnej vstup do vody, hnusný záchody, divný lidi a taky jsme se tam pohádali. Řekli jsme si, že pojedeme pryč. Sbalili stan, tašky naházeli zpátky do auta, vymluvili jsme se, už ani nevím na co, jen vím, že to bylo strašně zbabělý a sprostě ujeli. Bylo to jedno malý, ale důležitý rozhodnutí. Tu noc jsme přespali v kempu s božským výhledem a ráno si šli zaplavat do moře. Volnost. Tam jsem ji cítila naplno.

Vím, že cestování není všechno a ve světle nynějších událostí se zdá, že jsou mnohem důležitější věci. Jenom prosím nesmíme zapomenout. Přeji si, aby to nejhorší bylo za námi. Abychom z toho všeho vykročili víc pokornější a vděčnější. A hlavně, aby naše děti poznaly volnost a nejen omezení, abychom zase mohli žít. Do té doby mě bude mořské sluníčko zahřívat jen ze vzpomínek, ale to nevadí, mám jich dost. Naštěstí...

"Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu." Karel Čapek

♥♥♥