Kapsy plné kaštanů

S veškerou úctou k přetíženému zdravotnictví a všem, co prožívají dny v nejistotě, ať už kvůli strachu o své zdraví či živobytí. Myslím, že i v této podivné době, kdy vláda zavřela divadla a snaží se nám to sama vynahrazovat, musíme myslet pozitivně. Neskloňovat ve všech pádech epidemii, nýbrž posílit svoje duševní zdraví věcmi obyčejnými. To je totiž jedna z věcí, která by nám měla zůstat, i když na čas přijdeme o to fyzické. Přeji nám všem, abychom drželi spolu. Pojďte se společně se mnou nadechnout podzimu. Voní barvami, které vás zahřejí i v těch nejsychravějších dnech.

Procházím lesem a chladný vzduch se opírá o mé tváře. Padající listí začíná pomalu pokrývat mechovou zem. Studený vzduch prostupuje vrstvami oblečení a nutí mě dát ruce křížem. Znak vzdoru. Bránit se mu ale nemá cenu. Podzim. Je tu. Se vším, co k němu patří. Mlhou zahalené lesy. Barevná mozaika poskládaná přírodou. V loužích se odráží zbytky pavučin zapomenutého léta. Měli bychom se dívat dopředu, ale zůstáváme někde v sobě.

Tak jako příroda musí odpočívat a nabírat sílu, i my se uzavíráme. Ukrýváme se do svých domovů a trochu i do svého srdce. Z hloubky skříní vytahujeme vlněné svetry. Ponožky od babiček nám připomínají, že jsme také byli dětmi. Pálíme svíčky a objímáme hrnky s teplým čajem.  Rovnáme si věci ve skříních a taky v sobě. Znovu se ve svých srdcích loučíme s našimi blízkými. Rozjímáme.

Stromy postupně přichází o své zabarvené koruny. My o svůj vitamín D a optimismus. Mámy malých dětí o své vlasy. Za současné situace také mámy velkých dětí. Vydržme! Dopřejme dětem i sobě čerstvý vzduch. Nechme je s červenými nosy a růžovými tvářemi skákat do louží a probíhat popadaným listím. Užijme si teplo, které nás vítá pokaždé, když dorazíme zpět domů. Vychutnejme si kakao se sušenkou, dýňovou polévku nebo jablečný koláč upečený z nasbíraných jablek. Pojďme s dětmi číst, když déšť bubnuje neznámé melodie na naše okna. Ponechme oči otevřené a naslouchejme.

Miluju podzim. Víc než léto a teplé večery, víc než jaro, kdy je vše plné života a víc než bílou zimu. Můj manžel mě nechápe. On existuje ze sluníčka. Já z barev. On z pocitu, že v létě je ho spousta, já z toho, že je třeba si ho vážit. Pro mě je podzim obdobím vděčnosti. Nutí mě vychutnávat každý sluneční paprsek, protože nevím, jak dlouho se bude slunce za mléčnou oblohou zase ukrývat, den, týden nebo dva? Nutí mě využít každého nedeštivého dne, abych s dětmi obdivovala tuhle roztodivnou malířskou paletu.

A naše výpravy ven nejsou nijak jednoduché. S přibývajícími vrstvami oblečení ubývá mojí trpělivosti. Pot stékající po zádech zná jistě každá máma. Opakované návraty domů pro zapomenuté jídlo/pití/auta/dinosaury to celé nijak nevylepšují. Přesto s dětmi raději dvakrát denně absolvuji výpravu z domu než s nimi být v domu. Venku se totiž mění z uvřískaných a navzájem si ubližujících lumpů v roztomilé trpaslíky s andělským výrazem. Běhají po mokrých stráních v holinách, zdraví všechny psi, co cestou potkáme, sbírají kaštany, šípky, kameny a listy, nenechají žádnou louži bez povšimnutí a nechtějí domů, ani když mají prstíky zmrzlé až na kost.

Žijeme v paneláku, na sídlišti. Přesto se snažíme, aby naše děti vyrůstaly venku. Aby zvířata neznaly jen z knížek a věděly, že trávník není jen pro psy. Moje děti nebudou vyrůstat v domě se zahradou, bazénem a velkou trampolínou. Budou sedávat na schodech před večerkou, hrát hokej na betonovém hřišti a vyrůstat v jednom pokoji neustále bojující o svůj prostor. Možná nebudou chtít hrát hokej a budou tak moc přibití u svých telefonů, že jim žádný prostor chybět nebude. Těžko říct. Co ale vím jistě, že udělám všechno proto, abych je donutila dýchat vzduch tam venku. Chci, aby poznaly, jak chutná les. Zachránily šneka ze silnice a věděly, že příroda není nevyčerpatelná. Chci aby uměly postavit domeček pro mravence. Chci, aby věděly, odkud mají vajíčka k snídani a kolik váží kapsy plné kaštanů. Aby šiškou trefily strom. Aby rozeznaly pozlátko. Donutím je dívat se na nebe, protože ve skutečnosti má jinou barvu než na upravených fotkách.

Všechno, co dáváme, nám vesmír vrací zpátky. V podobách, které na první pohled nechápeme. Když budeme ve svých hlavách nechávat prostor pro to negativní, najde si k nám cestu mnohem snáz.

A tak přijměme tento podzimní čas se vším, co přináší a hledejme malé radosti. Okolo i v sobě.

♥ ♥ ♥