Krabice se štěstím

"Miřte na Měsíc. I když ho minete, přistanete mezi hvězdami." Les Brown 

Abychom mohly mířit na měsíc, musíme o něm snít. Abychom o něm mohly snít, musíme si to také dovolit. Dovolíte si, milé mámy, někdy snít? Teď nemám na mysli sen, že budete mít celý den pro sebe a uklidíte celý byt. Myslím na ty, které jsme možná nechaly před branami našeho "dospělého života", v našich dětských pokojích jsme je zavřely do krabice s plyšáky a mušlemi z Chorvatska. Většině z nich jsme nedovolily růst. Zkusme se společně vrátit v myšlenkách do doby, kdy jsme toužily být aranžérkami květin, spisovatelkami, řidičkami autobusu nebo třeba herečkami. Snily jsme o našem svatebním dni, o několikapatrovém dortu, bílých šatech a dokonalém manželovi, ale taky o dobrodružných cestách nebo že jednou budeme slavné. Jaká byla ta vaše přání? Kolik z nich se vám vyplnilo? Někdy to určitě nebyly nereálné sny. Ale mám pocit, že jak jdeme životem, nabýváme pocitu, že sny k dospělosti nepatří, že dospělí sny nemají. Už jsme přece rodiče, už jsme mámy! A ty jsou rozumné a dělají správné věci.

Jednou jsem se někoho ptala: Hele, sníš slona?" Odpověděl: "Jak jako sníš slona?" "No, jestli by si dokázal sníst celýho slona?" "Aha, já myslel jako jestli sním o slonovi? No, ale nesnědl." "Ani po kouskách?" "Po kouskách? To asi jo."

A se sny je to stejné jako s tím slonem. Sen se nám může vyplnit, jen pokud si ho dokážeme představit. Tak jako míří vzhůru profesionální sportovci za vidinou olympijské medaile, nebo horolezci za svým vrcholem, pak i my bychom měly mít představu o tom, jak náš sen nebo cíl má vypadat. A taky, jen když budeme postupovat po malých krocích, máme šanci se k němu dostat. Jestliže si budeme (vegetariáni odpustí) pomyslně odřezávat z velkého slona, pak ho máme šanci sníst celého.

Než se narodili kluci, od okolí jsem často slýchávala: "Jo, až budeš mít děti, to už nebude,... nepůjde,... nemůžeš,... nepřečteš,... nepodíváš se,... nepojedeš,... nebudeš..." Někdo ve vás zaseje semínko pochybnosti a pak ho další lidé zalévají svými "jen počkej". Tohle asi pravděpodobně vedlo k vytvoření zvláštní představy v mé hlavě, že porodem proběhne taková reinkarnace v mámu. Tím končí má přání a mají je nahradit ta mateřská. Prostě narozením dětí (a ještě panebože!!! dvojčat) jsem čekala apokalypsu, konec mého (zatím celkem šťastného) života. Možná vám přijde, že přeháním, ale když se podívám zpátky, opravdu jsem to tak vnímala. Měla jsem velký strach, že přijdu o svobodu a bude mě to bolet. O svobodu jsem přišla, ze začátku to možná bolelo, trochu, ale pak přišla úleva. Štěstí, že nenastal ani konec světa, ani života, že děti nejsou břímě, ale radost. Že jsou teplo a světlo, které nám každý den vnáší do života, dělají ho bohatší, a tak nějak smysluplnější. Když se podívám zpátky, říkám si, čeho jsem se tak bála? Já vím, "Jen počkej! Malý děti, malý starosti,..." Však už to znáte 😊. Ale právě to je ten důvod, proč je tak důležité, abychom poslouchaly a důvěřovaly samy sobě.

Určitě spousta z nás přemýšlí, jak jít správným příkladem svým dětem. Chceme, aby si naše děti plnily své sny? A jaký jim budeme dávat příklad, když si je samy plnit nebudeme? Píšu to často, ale dělám to proto, že jsem o tom bytostně přesvědčená. Děti jsou zrcadla. Oni se učí tím, že pozorují. Pozorují svět kolem sebe a nás především. Pro malé děti jsme všechno. Jsou na nás bezpodmínečně závislé. Oblékáme je a krmíme, díky nám mají co pít a my jsme zodpovědné za to, jestli jim je teplo nebo zima, jestli jsou šťastné nebo nešťastné. Jak děti rostou, naše zodpovědnost se zmenšuje, ale stále jsme tak trochu zodpovědné za to, jestli si jednou budou svá přání plnit, nebo ne.

Myslím, že většina z vás má sny, ale když jsou jen v hlavě, jsou někde hluboko zaházeny myšlenkami. Zkuste si své sny zhmotnit, jak by asi vypadaly? Třeba by to byla kniha, dobrodružný román nebo cestopis, diplom, obraz nebo krabice, ve které je ukryté štěstí? A teď ty věci hoďte do kumbálu a na ně spousty dalších. Svá přání zahazujeme nepotřebným harampádím, které nám každý den překáží. A když je chceme zase najít, víme, že by nám to zabralo spoustu času a raději se na to vykašleme. Podle mě bychom je měly hýčkat, pečovat o ně, hrát si s nimi, přemýšlet nad nimi a hlavně, snít je.

Před sedmi lety jsem si založila deník na své sny. Usmíváte se? Je to dětinské? Nepřijde mi. Vždy, když se do něj podívám, zjistím, jestli jdu po té cestě, kterou jsem si vysnila. Když jsem před několika lety přemýšlela nad tím, co bych doopravdy chtěla, jedno z velkých přání pro mě tenkrát bylo, podívat se na Grand Canyon. Ani nevím, kdy a kde ta představa vznikla, ale Velký kaňon mě prostě fascinuje svou velkolepostí. Rozpíná se stovky kilometrů daleko, ukazuje, jak je příroda mocná. Je to jen velká díra, říkáte si, pro mě to byl sen. Tenkrát tak velký, že jsem byla přesvědčená, že dřív jak v důchodu se tam nepodívám. A přece! 13. září 2017 jsme s mým novomanželem přijeli na severní okraj Grand Canyonu a já nemohla uvěřit tomu, že ta vyprahlá krajina na fotografiích, kterou jsem vídávala v časopisech, je plná života, stromů, zeleně a zvířat. Byla jsem fascinovaná každým kouskem té krajiny. Pamatuji si, jak jsem se snažila vychutnat každou sekundu, každou minutu, každý pohled na tu rozpínající se krásu jsem si stokrát fotografovala do paměti.

A teď, když mi něco uvnitř říká, že si nemůžu dovolit snít, si vzpomenu na tu vůni. Na čerstvou vůni borovic, které rostly na North Rimu, protože to je důkaz, že jsem tam opravdu BYLA. To je důkaz, že když si to dovolíte, vesmír vám dá šanci.

Nenechme si brát naše touhy jen proto, že se z nás staly mámy. I my máme právo snít. A nejen to, máme právo na to si své sny také plnit. Dovolme to sobě, dovolíme to pak i našim dětem.