"Mami, tati, zastavte se..."

Taky jste, mámy, po porodu zdokonalily některé své vlastnosti? Třeba trpělivost? Dříve jsem měla za to, že jsem trpělivá, ale až moji kluci mi ukázali, že je potřeba ještě hodně trénovat...Od našeho vchodu na parkoviště je to v průměru 63 dospělých kroků, těch dětských je to něco kolem 320 až 830, závisí to na několika faktorech - množství nalezených kamínků, či klacíků, brouků, kteří projdou kolem a taky na počtu venčených psů...Myslíte si, že se nedá nakojit ve stoje v hlubokém předklonu s rukama za zády? Jde to...Pro malé dítě je i po třicáté legrace, když se schováte pod deku a není legrace, když to po třicáté první odmítnete zopakovat. A pak jsou tu ty dny, ne všední, ne víkendy, prostě dny, když po čtvrté za den berete do ruky koště a jdete zametat celý byt, když šlápnete na dřevěnou kostku, když se málem zabijete o autíčko na chodbě nebo o zbytek jídla v kuchyni, když vracíte věci zpět do poličky, když podruhé skládáte vyprané prádlo, když po sté uklízíte vyndané vařečky a hrnce, když vybíráte rýži dětem z vlasů, když je sundáváte opakovaně z nábytku, když vaříte, uklízíte, vaříte a pak znova uklízíte, když už to konečně vypadá, že usnuly, vy se mikroskopickými pohyby zvedáte z postele a vaše dítě se na vás otočí, jako kdyby teď v žádném případě nebyl čas na spánek a vy můžete celý uspávací proces opakovat. A pak je tu ještě to věčné kňourání! Vysvětlí mi někdo, jak může něco tak roztomilého, vydávat zvuk tak protivný, že se vám chce mlátit hlavou do zdi?

Buďme upřímné, s duševním zdravím se dá bez pomoci vyváznout jen dost těžko. I když si stokrát opakujeme, že si nemáme na co stěžovat a že máme štěstí, někdy je toho na nás prostě moc. Někdy je prostě potřeba si říct o pomoc, být chvíli samy se sebou a dělat věci jen opravdu pro nás. Jen tak totiž dokážeme, přes tuhle drtivou každodennost, ocenit, jak jsou naše děti ve skutečnosti úžasné bytosti a všechny ty věci nedělají proto, aby nás naštvaly. Jejich záměrem není trénovat naši trpělivost, ony nás milují, nejvíc na světě...zatím.

A když píšu o úžasných bytostech, opravdu tomu věřím. Věřím tomu, že děti nám mohou ukázat znovu to, co my už jsme dávno zapomněli, co jsme nechali v našich dětských snech a dospělost nám to vzala.

Vzpomínám si, že když jsem byla malá, čas mi ubíhal nějak pomaleji. Teď ručičky na hodinách nekontrolovatelně obíhají dokola, dny střídají týdny a ty zase měsíce a já v duchu prosím, aby se ten čas zastavil, nebo alespoň zpomalil. Dr. Honzák ve své Psychosomatické prvouce objasňuje, co za takovým vnímáním času stojí. "Děti objevují stále nové věci a jsou nadšenými a zvídavými badateli. S touto emocí nepochybně souvisí také vnímaní subjektivního času. Dětské dny jsou díky emočnímu nabuzení dlouhé a čím více přibývá let a zkušeností a ubývá ochoty se upřímně divit, tím rychleji čas letí."[1]

Ubývá nám ochota upřímně se divit, zatímco naše děti zkoumají každou věc tak pečlivě, protože ji často vidí poprvé, my se nad ní už ani nepozastavíme. My se těšíme... na večer, až si sedneme k filmu, na víkend, až nebudeme muset do práce, na léto, až pojedeme na dovolenou. Dny nám letí před očima a my se jen otáčíme za vzpomínkami. Malé děti se netěší, oni prostě jsou. Když si někdy najdeme čas na to je JEN pozorovat, zjistíme, jak objevují svět. A najednou, jako kdyby se opravdu zastavil čas, i když jen na chvilku...

Mým klukům bude za pár dní 18 měsíců. Křičí, když slyší ozvěnu. Smějou se, když se jim schováte a pak uděláte baf. Vztekají se, když jim řeknete, že něco nesmí. Výskají, když vidí králíka. Pláčou, když si odřou koleno. Tancujou, když slyší hudbu. Rozeběhnou se, když vidí motýla. Jdou se pomazlit, když se cítí nejistě. Chtějí jíst, když mají hlad a pít, když mají žízeň. Smějou se a vzápětí zas brečí...

Nejsou svázáni tím, co by se mělo. Nepotlačují pocity a jejich emoční život je nezablokovaný. Dělají to, co chtějí. Malým dětem je jedno, jestli mají hodně nebo málo vlasů, jestli jim trčí nahoru nebo na západ, jestli mají nos po mámě nebo po tátovi, jestli mají flek na tričku nebo díru na kalhotách. Nezajímá je, jestli máme vyleštěná okna, fascinuje je průvod červených broučků, který leze po chodníku. Malé děti mají na salámu, jestli na sobě mají modré nebo červené tepláky. Klacíky v lese jsou lepší než autodráha, hlína je skutečnější než plastové hračky, kamínky jsou tak zajímavé, protože je každý jinak těžký, každý má jinou barvu, jiný tvar a povrch a taky chutnají zvláštně.

A tak, než tohle všechno vezme čas, chci si to zase chvíli užívat s nimi. Jako když jsem byla ta malá holka, která objevovala svět. Chci se zase chvíli zastavit a upřímně divit. "Jsme ve stálém pohybu vpřed a nikdy se nezastavíme, abychom se ponořili do hloubky." Cituje D. Boadella filosofa P. Tillicha ve své knize Životní proudy. "Mluvíme a mluvíme a nikdy neposloucháme hlasy, které mluví k našemu hlubokému nitru a z našeho hlubokého nitra. Zraňujeme své duše shonem, s nímž se pohybujeme na povrchu. Míjíme svoji hloubku a svůj skutečný život."[2] A já mám pocit, že právě malé děti nám můžou pomoci, ukázat nám právě tu zmiňovanou hloubku. I když ještě neumí vyjádřit své myšlenky slovy, možná nám jen říkají: "Mami, tati, zastavte se, podívejte, jak je tady krásně, tolik barev, tvarů a zvuků." A my spěcháme a těšíme se...

Před nedávnem se mi stalo, že jsem přebalovala jednoho z kluků a po tom druhém jsem chtěla, aby mi přinesl z kuchyně ponožky, které tam odnesl. Přinesl mi je, já byla nadšená, že mě poslechl 😊, a tak jsem ho pochválila (ano, vím, že dnes se má za to, že pochvala je skoro něco jako emoční výprask) . Za pár minut se přebalovací proces opakoval, tentokrát obráceně, najednou si to ke mně přikráčel druhý z kluků se špinavými ponožkami v ruce, které v pokoji vytáhl z koše na prádlo. Už jsem se nadechovala: "Proč taháš z koše špinavý ponožky proboha?" a pak mi to došlo. Udělal to stejný jako brácha. Přinesl mi ponožky, obyčejný, špinavý ponožky. Pohladila jsem ho po hlavě a řekla jsem mu, že mu moc děkuju. Zase jsem viděla ty hvězdičky v jeho očích. V duchu mi bylo líto, kolik takových situací člověk přehlédne. Jsou to maličkosti. Někdy jsme ale prostě tak přetažené a zavalené horami špinavého prádla a nádobí, že se nedíváme.

A je to přirozené, nemůžeme zvládat všechno, být dokonalé hospodyně, manželky, mámy. Jen se občas zastavme, sedněme si k našim dětem, třeba zjistíme, že tam dole v jejich světě, je místo i pro nás...

[1] HONZÁK, Radkin. Psychosomatická prvouka. V Praze: Vyšehrad, 2017. ISBN 978-80-7429-912-4.

[2] BOADELLA, David. Životní proudy. Praha: Triton, 2013. Psyché (Triton). ISBN 978-80-7387-692-0.