Miluju tě bez protože aneb Jak zvládnout období vzdoru

Poslední dny se cítím jako kdyby ze mě někdo vypumpoval životní energii. Nemám chuť psát, doma je bordel, usínám při uspávání dětí. Připadá mi, že s mými dětmi vedu nějakou podivnou válku. "Sundej si pyžamko a pojď si vyčistit zuby." "Nesundám, nevyčistim." "Ne." "Nepůjdu!" "Nevyčůrám!" "Nedám!" "Nechci!" Hm, dobrá, říkám si, slovní zásobu začínající na NE mají zmáknutou.

Před pár dny přišel manžel s tím, jestli jim nezačalo období vzdoru. Už? A pak mi to docvaklo. Období vzdoru přichází nejčastěji mezi druhým a třetím rokem. Třetím rokem, chápete?! Nedávno jsme je vezli ztracené v chlupatém overalu v autosedačkách z porodnice. Třetím rokem... Asi jsem to trochu vytěsnila, taková obranná reakce. 

Tak tedy: OBDOBÍ VZDORU. Ve výchovných příručkách a knihách vývojové psychologie najdete tučně zvýrazněné odstavce a chytré rady psychologů. Pamatuji si, že když jsem je četla před pár lety, přišlo mi to samozřejmé a srozumitelné. Proč to praktikuje tak málo rodičů, které člověk potkává?

Podle Pavla Říčana (2004) se dítě bouří proti moci, kterou nad ním vychovatel/rodič má. Pojímá toto období jako kořeny formující se osobnosti, mající velký význam pro vývoj individuality. Nastává mezi druhým a třetím rokem, mívá průběh těžší nebo mírnější, kratší nebo delší. Často batole prosazuje svou vůli ne proto, že by o něco stálo nebo že by mu něco tolik vadilo, ale samoúčelně - je to vzdor kvůli vzdoru.

Jistou roli v tom prý hraje podle pana Matějčka (1997) nevyspělá osobnost a nervový systém, který se ještě nedovede vyrovnat se změnami situace. Zatím se vyrovnává křikem, leháním si na zem, dupáním, trucováním, záchvaty vzteku a tak podobně. S postupným vyzráváním a vyspíváním se však i tento nervový systém naučí zátěže přijímat a nepříjemnostem odolávat. Než k tomu ale dojde, co s tím? Často se jako rodiče ocitáme v situacích, kdy si myslíme, že to nemáme tak úplně pod kontrolou. Období vzdoru je na ně myslím víc než bohaté.

Nechci nijak podceňovat roli otců, ale tady se musím naplno postavit na stranu nás, matek. Je to mimořádně náročné období, mnoho měsíců věnujeme výhradní péči našemu dítěti a najednou potřebuje svůj vlastní prostor a stále častěji slyšíme "já sám". Naše veledůležitá role pomalu končí a zároveň se ale dítě nemůže vzdálit úplně, protože potřebuje naši bezpodmínečnou lásku.

Říčan k tomuto období dodává, že "matka musí být odjinud citově dobře "zásobena", nesmí žít jen citem ke svému batoleti, jinak by těžko splnila svou úlohu být mu stále k dispozici - a přitom snášet jeho vrtkavost, výraznou ambivalenci vůči sobě, střídání velké závislosti se sebeprosazováním, při kterém je náhle třeba i agresivně odstrčena. (Nejde o to nechat si líbit všechny vrtochy, ale být nad nimi.) Střídavé "lepení se", které připomíná kojeneckou symbiózu, a přehnaná demonstrace samostatnosti - to je skutečný nárok." (Říčan, 2004, s. 108)

Tohle období podle mě lépe zvládneme tak, když svůj zrak obrátíme spíše k sobě než k tomu, abychom chtěly "napravit" vzteklé dítě. Možná vám pomůže vyvěsit si na ledničku informaci o tom, že jde jen o nezralý nervový systém. Nebo se na to podívat ještě z jiné strany. Málokdo je totiž ochoten připustit, že negativistické batole může mít v konfliktu s dospělým prostě pravdu, že dospělý zneužívá moci, kterou nad ním má. "Rodiče jednají často s batoletem jako se svým majetkem. S naprostou samozřejmostí předpokládají, že jeho roztomilost jim bude kdykoli k dispozici...Vlastně i prosazování různých zákazů má v sobě něco příjemného. Když prosazuji správné zásady a "formuji žádoucí návyky" proti svévoli dítěte - co naplat, jsem-li upřímný, občas se přistihnu, že si pochutnávám na moci, že si hraju na malinkého pánaboha." (Říčan, 2004, s. 115)

Možná, když se proberete pár situacemi, kdy se vám nedaří s vašim dítětem domluvit, není to o tom, že po něm žádáte něco nesmyslného? Něco, co vlastně potřebujete hlavně vy, ale ne dítě? Každý z nás asi známe větu: "Proč?" "Protože jsem to řekla!"

Co tedy prakticky s dětským vzdorem? "Lze-li dát recept, pak spočívá v laskavé, šetrné, respektující pevnosti, se kterou dítěti podle potřeby zabráníme v tom, co opravdu nesmí dělat, čím by ublížilo sobě nebo jiným, čím by zničilo cenné předměty apod. Ale vzdejte se veškerých pokusů přinutit dítě, aby udělalo, co dělat odmítá - není-li to nezbytné." (Říčan, 2004, s. 116)

Jak jsem říkala na začátku, dříve mi to přišlo tak samozřejmé. Proč nad takovými věcmi vůbec diskutovat? Protože realita. O stereotypu, každodenním tlaku, který nám to rozhodně v ničem neulehčuje, tady nečtete poprvé. Ale stále trvám na tom, že to je ten můstek, který může chybět při předávání důležitých informací. Jak vtěsnat trpělivost a pochopení do každodenního koloběhu? Do kolečka povinností: uvařit, být s dětmi venku, seberealizovat se, uklidit, obstarat tisíc věcí?

Jen opravdu složitě se vysvětluje, proč se v některých chvílích jako mámy chováme tak jak se chováme. Spousta z nás tyto poučky zná, někdy je četla, slyšela, nebo to tak prostě od přírody cítí. O to víc pak můžou přicházet výčitky, že se nedaří všechno to, co víme, převést do praxe. Může za to často únava a vyčerpání, strach o dítě, tíha odpovědnosti, touha po dokonalosti, vlastní zásady, nevědomost, vědomost a další.

Sama najdu spoustu situací, ve kterých bych si při pohledu zvenčí osobně počínala úplně jinak. Občas mi prostě vyletí ruka a přistane na stále ještě rozkošném pozadí mého vzdorovitého dítěte. Nejsem na to pyšná. Vím ale, že není v mé moci se vyhnout všem obtížným situacím a už dávno není mým cílem vše zvládnout bez chyby a správně. Daleko důležitější je pro mě pozorování věcí, které mi nějakým způsobem pomáhají.

Vypozorovala jsem, kdy jsou pro mě vzdorovité scény nejnáročnější:

• Když se vypravujeme z domu a máme být někde na čas. Největší hra totiž začíná těsně před odchodem.
• Když cítím nějaký stres. Např. musím něco zařídit, uvařit, čeká mě pracovní hovor a zároveň jsem domluvená na nějakou konkrétní hodinu.
• Když se bojím o bezpečí dětí. Neposlouchají někde, kde jezdí auta, na parkovišti, v krámě...
• Když se musí klouzat po schodech cestou domů a já potřebuju akutně čůrat 😊.

Kdy se mi naopak daří ustávat vzteklý odpor s nadhledem, lehkostí a často se tomu zasměju:

• Když na děti nejsem celý den úplně sama.
• Když jsme venku a nemusíme nikam spěchat.
• Když si v klidu připravím věci večer, např. uvařím oběd na druhý den.
• Když vím, že jdou kluci odpoledne ven třeba s babičkou nebo tetou a já budu mít chvíli jen pro sebe.
• Když se v nějaké náročné situaci zvládnu na chvíli zastavit. V klidu se nadechnout a vydechnout.

Vlastně všechny ty věci se týkají hlavně mé osoby. Nejsou téměř nijak závislé na osobnosti mých dětí. Věřím v nepodmíněnou lásku k dítěti. Ne miluju tě, protože umíš tohle, protože seš moc šikovnej kluk. Miluju tě bez protože. A abych milovala bez protože, mým cílem nemůže být děti měnit. To ovšem neznamená nechat si všechno líbit a dělat jen to, co chtějí děti. Ale na to už teď není čas, tak snad příště 😊.

MATĚJČEK, Zdeněk a Zdeněk DYTRYCH. Jak a proč nás trápí děti. Praha: Grada, 1997. ISBN 80-7169-587-4.

ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem: [vývojová psychologie] : přepracované vydání. 3. vyd. Praha: Portál, 2014. ISBN 978-80-262-0772-6.

Dnes to bylo dlouhé, ale pokud se vám ještě nechce vracet k domácím povinnostem, tady je další článek: