Cestopisně o naší cestě po Sardinii

Kdybych si mohla ze Sardinie přivézt jakýkoliv suvenýr, bylo by to slunce. Zabalila bych ho do barevných šustivých obalů od čokoládových bonbonů a při podzimních sychravých dnech jeden po druhém rozbalovala a vychutnávala teplo, které vás přikryje jako příjemná deka. Místo toho prohlížím fotky a ve vzpomínkách se vracím na místa, která jsme navštívili. Na místa, kde jsme nechali kousek sebe a na oplátku si vzali něco s sebou. Protože tak to funguje. Poznání. Náš vnitřní svět formují místa, která navštívíme a situace, které prožijeme. Vytváří zvláštní mozaiku barev, tvarů a chutí.

Věřím, že čím více překračujeme naši komfortní zónu, tím více se přibližujeme sami sobě. Čelíme svým obavám a strachům. Jsou jako bubáci za dveřmi, které se bojíme otevřít. Čím víc dveří otevřeme, tím menší strach budeme mít. Cestování je vlastně takové otevírání dveří. I když se těšíme, trochu se bojíme, co tam najdeme.

Před rokem bych možná nevěřila, kolik dveří budeme muset překonat, a to ještě před odjezdem. Tolik strašáků a nejistot. Ale odjeli jsme. Až po přistání na jednom ze tří sardinských letišť v Cagliari se mi ulevilo. Jedním z důvodů bylo ale taky to, že jsme bez větší psychické újmy přežili dvouhodinovou cestu letadlem s našimi dvěma malými dětmi. Což se nedá říct o cestě zpáteční, ale nebudu předbíhat 😊. V půjčovně vozidel jsme si vyzvedli předem objednané auto. I když je pro nás Itálie stále místem, kde občas trpíme předsudky, vyzvednutí auta proběhlo bez problémů.

Naše cesta začala cestou, výpravou na sever ostrova, který se pyšní především bělostnými plážemi a barva moře tu přesně ladí s fotkami z katalogů. Jízda napříč vyprahlou krajinou nám jen potvrdila, v jak přívětivé krajině tady u nás žijeme. Po necelých 3 hodinách jsme byli na místě. Ubytování jsem tentokrát hledala výhradně přes Airbnb. Tady na Sardinii nabízí přívětivější ceny než třeba Booking. Vlastní kávovar, pračka, plně vybavená kuchyň, velký prostor a při pečlivém hledání dostatečně dopředu také velká zahrada a maximum soukromí. Náš první domov pár kilometrů od městečka Sassari měl tedy vše, co jsme ke spokojenému pobytu potřebovali. Dostatečný prostor, kávovar, soukromí a do hodiny jsme autem dosáhli do všech koutů severní části ostrova.

Protože Sardinie je evropskou královnou pláží (a hlavně proto, že se nám nepodařilo letadlem převézt krosny 😊), tak jsme turistiku zredukovali převážně na putování po místních plážích. Po prvních dnech jsme si vyjasnili naše priority, vlastně jedinou. Čím méně lidí, tím lépe. I za cenu hodiny strávené v autě. A tak jsme některé vyhledávané pláže, které pro někoho znamenají ráj, opouštěli nejvyšší povolenou rychlostí 110 km/h. Stejně jako před lety Makarskou.

Cestou jsme občas narazili na nějakou tu Nuraghu. Jedná se o starobylé kruhové kamenné stavby staré pravděpodobně tři a půl tisíce let a najdete je jenom tady, na Sardinii. Nachází se jich tu něco kolem 7000.

Pláže jsme sem tam proložili městečkem s promenádou, koupili zmrzlinu a vyprosili pro naše bambinos oplatku zadarmo. A rozdávali radost zběsilým "pápá" na všechny strany. I když opětování "čao" a "pápá" si vysloužili většinou jen pěkné slečny v minisukních. Nuže, ženy to asi nebudou mít lehké 😊.

Sardinie sice rodiny s dětmi vítá, Italové jsou velice milí a k malým dětem pozorní, ale co se týká baby friendly restaurací, moc jsme jich tu nenašli. Restaurace ve středu města pro nás byly spíš noční můrou než gurmánským zážitkem. Rychlá občerstvení nebo pekárny v městečkách také moc nenajdete a pokud ano, pečlivě dodržují čas siesty, otevírají tedy až kolem 17 někdy až 18 hodiny. Po prvních dnech jsme zjistili, že nejlepší variantou je, se o jídlo postarat sami. Jednou za pár dní jsme nakoupili v  supermarketu a u silnice ukořistili od místních farmářů čerstvou zeleninu a ovoce. Ráno jsme začali vždy pořádnou snídaní, k obědu připravili sendvič a dalších sto malých svačinek na cestu 😊 a mohli jsme vyrazit.

Když jsme se začali konečně trochu rozkoukávat, už jsme museli balit kufry a na východě ostrova nás čekalo druhé ubytování. Po pár hodinách cesty, s jednou zastávkou na Salamaghe beach, jsme dorazili do městečka, kde se trochu zastavil čas. Do městečka, před kterým se rozprostírá celé údolí a záda mu chrání strmé hory. Městečko Urzulei. Zapomeňte na promenády plné turistů, večer si můžete leda tak na soukromém balkonku zatančit na italské remaky, které se linou od sousedů. Za to vás tu ale přivítají s otevřenou sardinskou náručí. Naše děti dostaly každé ráno sladkou pozornost od staré paní, která se ještě odívá do původního černého hávu. V těchto typech ubytování tu nikdo moc neřeší angličtinu, ale tady platí pravidlo, že když se chce, všechno jde. Stačí se naučit pár italských slovíček, které občas proložíte česko-neměckou-angličtinou, dopomůžete si rukama a nohama a když nerozumíte ani ň, od ucha k uchu se usmíváte a přikyvujete s přátelským sí, sí 😊.

Nezbývá mi tedy než ubytování tohoto typu doporučit, my byli maximálně spokojení. Navíc je příjemné vědět a na vlastní kůži si zažít, že tím můžete pomoci místním. Další oblíbenou variantou také pro rodiny s dětmi, jsou pak agroturismo. Farmy, kde se můžete ubytovat a ochutnat zdejší výrobky a jídla připravená z místních surovin. Najdete je po celém ostrově, často nabízí ubytování a stravování v jednom.

Jestli je velká část ostrova vyprahlá, pak jako kdyby se to východní část a Národní park Golfo di Orosei e del Gennargentu svými sytě zelenými lesy snažil vyvážit. Klikatá silnice SS125, která je jako dělaná na testování sportovních vozů v Top Gearu, kopíruje skalnaté hory, po kterých se prohánějí divoká prasata, kozy a ovce (jsou jich tu prý až 4 miliony, což je dva a půl krát více, než místních obyvatel). Když se vydáte do jejich útrob čekají vás stovky metrů klesání a stoupání.

Protože se naše vášeň pro hory a turistiku nedá jen tak potlačit, a přece jen se nám nějaké nosící pomůcky do kufru vešly, rozhodli jsme se, že alespoň jeden větší výlet absolvujeme. Vydali jsme se k roklině Gola di Gorropu (jedná se o jeden z nejhlubších kaňonů Evropy). Protože pršelo a klesli jsme o 400 výškových metrů, naše výprava skončila necelý 1,5 km od vstupu do kaňonu. Znovu se potvrdilo už tak ohrané, že i cesta je cíl a snad i to, že někdy jsme sice mimo, ale ne úplně nezodpovědní 😊.

Největším lákadlem východního pobřeží jsou kromě strmých hor hlavně bělostné pláže ukryté mezi útesy. Dostanete se na ně buď po náročných pěších stezkách nebo lodí. I když trochu neplánovaně, na jeden takový výlet jsme se s našimi téměř dvouletými dvojčaty odvážili. A protože "když už tak už", spojili jsme návštěvu jedné z vyhlášených pláží i s prohlídkou jeskyně Grotta del Bue Marino. Cestu lodí jsme s menšími úplatky obstáli výborně, návštěva jeskyně proběhla téměř bez komplikací, až na menší paniku ke konci, kdy kluky přepadla únava, protože téměř 2 km v jeskyni šli po svých.

Ten den jsme zvládli navštívit i místní akvárium (Acquario di Cala Gonone), které je pro menší děti úžasným zpestřením mezi stavěním báboviček a šploucháním se ve vlnách.

Poslední třetinu naší dovolené jsme strávili na nejjižnější části ostrova. Jih ostrova nám oproti zbytku přišel co do pláží poměrně chudý, ale myslím, že i tady má Sardinie co nabídnout. V domečku, který by mohl klidně sloužit jako muzeum, jsme prožili nejklidnější část naší dovolené. Zahrada připomínala oázu klidu (když pomineme dvě ukřičené sem a tam pobíhající děti), člověk se tu mohl schovat před spalujícím poledním sluncem, dívat se na moře a poslouchat bečení ovcí. Tohle místo mělo duši. Stejně jako Sardinie.

Stále jsem přemýšlela, co by mělo zaznít na závěr. Uzavřu to tedy začátkem, mějte strach, je to přirozené, ale nebojte se ho překonávat, stojí to za to! A i když se zdá, že někdy už nemůže být hůř, pak vaše děti prostě a jednoduše usnou 😊. 

❤ ❤ ❤