Někdo mi čmajznul leden

Rýma, teplota, kašel. Tohle trio nás provází už tak dlouho, že si moc nepamatuju, jaký to je odejít z domu bez dvou balíčků papírových kapesníků. Taky už si nevzpomínám na dobu, kdy jsem mohla naplánovat něco na týden dopředu a pak to taky dodržet. Říkali mi: "Počkej, až děti začnou chodit do školky, to budou pořád nemocný." Tentokrát jsem zrovna tohle počkej brala vážně. Ale tak jako na všechna počkej, se na realitu jednoduše připravit nedá. Nikdo mi neřekl, že budou nemocný jen napůl, jako chvilku jo, pak zase ne a potom, když to nejmíň čekáte, ve tři ráno lovíte zpod postele teploměr a nurofenový čípky a v hlavě si přemítáte všechny hovory, který budete muset ráno absolvovat. Že rýma bude pořád a že je potřeba sledovat její barvu a že i s rýmou se dá lítat zběsile po bytě i po venku, společně se prát, škrtit a šermovat klackama a zároveň nesmět do školky. Taky jsem zjistila, že tohle je jedno ze závažných školkových témat. Vím to, protože moje ségra je učitelka. Rýma v mnohém překonává i prstové rukavice a požadavky na svačinky bez cukru. Pochopitelně. Nudle se totiž předávají jako štafetovej kolík a je to zákeřná, nevyzpytatelná nemoc (muži potvrdí :-)).

Ač by mohl první odstavec napovídat, že dneska to bude hlavně o nudlích, nenechte se zmást. Nechci téhle protivné záležitosti věnovat už ani řádek navíc. Raději se pojďme shodnout, jak je šílený, že už je konec měsíce. Moje kamarádka mi před pár dny psala, že by ráda žalovala toho, kdo ji sebral leden. Takže pokud si připadáte, že na vás někdo udělal podvod a čmajznul vám celej měsíc, nejste rozhodně sami.

Já leden odstartuji většinou svižným tempem, v polovině začnu lehce pokulhávat, protože si uvědomím, že v takovým tahu to do konce fakt nedám a na konci měsíce se ohlídnu zpátky a zjistím, že jsem se sekla na občerstvovací stanici a se zaujetím si tam něco prohlížím. No a tak to mám každičký rok. Představte si pod tím prosím cokoliv. Protože jedna z věcí, co doopravdy nesnáším, je běh. Dlouhý roky jsem se tomu bránila, pak jsem si myslela, že jsem našla klíč a o dalších pár let později jsem zjistila, že můj první úsudek byl správný. Takže neběhám. Protože výjimky potvrzují pravidlo, občas běhat musím. Když mi uteče jedno z mých dvou dětí, nebo hůř, ujede mi na odrážedle, když třikrát za rok jedu trolejbusem nebo hrajeme tu divnou hru v případě, že potřebujete být někde opravdu včas, "Že já tě chytím", popř. trapnější varianta, "Že mě nechytíš", která stejně nikdy nefunguje.

Nicméně o běhání jsem dneska taky mluvit nechtěla. Vlastně jsem chtěla psát o tom, že od Vánoc mi rukama i ušima proběhla spousta zajímavých lidí, knih a dokumentů. Že čím víc se dozvídám o výchově, mámách a dětech, tím větší mám v hlavě bordel, jak to vlastně dělat. Až mě to stejně vždycky vrátí do středu. Do toho, v čem se já cítím dobře.

Pod stromeček jsem si přála knížku od Marka Hermana. Vlastně díky jeho první knížce Najděte si svého marťana, jsem mu chtěla dát ještě šanci. Potom, co jsem s ním viděla v poslední době pár rozhovorů, trochu se mi příčilo, s jakou samozřejmostí mluví za nás, mámy. Možná mi začal vadit ten jeho všeználkovskej výraz. Nicméně název jeho další knížky: Máma není služka, máma je dáma, mě oslovil.

Jako kdyby vám Marek Herman líbivým hlasem říkal, že jste úžasná máma, hrdinka a silná žena, Královna, ale současně vám nařezával větev, na které právě stojíte spolu se slovy: "Ale ne, buď úplně v pohodě. Stačí, když budeš dítě balit do něhy, budeš poslouchat manžela a on zase jednou týdně na oplátku tebe (mimochodem WTF?), budete trávit čas jen venku, tvoje dítě se za žádných okolností do tří let nesmí podívat na televizi a ty na práci, a když jde dítě dvakrát v týdnu spát v jiný čas"...křup, a větev se zlomí, vy dopadnete na zadek a pan Herman na vás z vysokého stromu svým roztomilým lobbistickým úsměvem mává, že to teda bohužel nevyšlo. Od této chvíle se musíte procházet už jen se spodinou rodičů, která neobstála v jeho idealizovaném světě... Abych nekřivdila, vždyť on to s námi myslí dobře. Bohužel mi nějak stále uniká V ČEM?

Vypadá to, že všichni ti géniové, psychologové a odborníci mají na srdci blaho naše i našich dětí, výsledek je ale ten, že si vyčítáme každičký přešlap, který uděláme. Protože jestli se s něčím potkávám často, pak s výčitkami žen, které se pro svoji rodinu krájí, až jim ze sebe sama zbude poslední kousek, který jsou ochotné ještě servírovat na stříbrném podnose a pak přemýšlet, jestli ho raději neměly nabídnout na zlatém.

Možná jsem jen za posledních pár týdnů narazila na extrémy. Jako třeba na dokument od Eriky Hníkové Každá minuta života. Je o jedné slovenské rodině, která vychovává své dítě dle principů a pravidel Kamevédy. Není na mě, abych veřejně soudila rozhodnutí této rodiny, jen jsem si uvědomila, jak je pro mě ohromně důležitá harmonie a to, abychom si věci dělali jako rodina po svém.

Mám se stále co učit, od mých dětí, přátel, kolegů i klientů a jak mi nedávno řekla moje kamarádka, "Vím spoustu věcí, které teď dělat nechci." Když jsem o tom přemýšlela, možná, že všechny věci, které víme, že nepotřebujeme, tady jsou proto, abychom si potvrdili to málo, co k životu a spokojenosti potřebujeme. Někdy může být vylučovací metoda užitečnější, než si myslíme :-).

Aneb Jak říká Marek Herman nebo co myslíte vy?