"Proč vám musím všechno říkat třicetkrát?"

Z dovolené jsem téměř okamžitě naskočila do pracovního procesu. Občas jsem přemýšlela nad tím, jak se zajedeme do režimu pravidelného vstávání, ale pak jsem se začala těšit a řekla si, že když to zvládnou všichni, my to prostě taky dáme. O hektických ránech se snad ani nebudu rozepisovat. První dny jsem na různých místech od domu až po práci pozapomínala všechny důležité věci, mobil, klíče i peněženku. Jako výhru beru to, že jsem nikde nezapomněla děti. Je pravda, že díky podzimní viróze, která nás zastihla po 14 dnech chození do školky, pro to ani nebyla příležitost, protože až do konce měsíce museli být kluci doma. Naštěstí mám kolem sebe spoustu milujících a ochotných babiček a tet, které si našly čas a střídaly mě ve smrkacích službách a já tak z práce úplně nevypadla.

Úplně upřímně a otevřeně bezmezně obdivu mámy, které nastupují do práce na plný úvazek, s ještě o dost menšími dětmi. Je mi jasné, že je to dost podobné tomu, jako když jsem na začátku slýchávala, "dvojčata, no to já bych nedala". Když vám nic jiného nezbyde, zvyknete se. Ale stejně mám nějak potřebu napsat, že vás nesmírně obdivuju. Prosím, kdy vaříte, uklízíte a perete? 😊 A pak ta věčná otázka, kde brát čas sama na sebe?

Říkám si, první měsíc, netlač na sebe. Ale celý měsíc jsem se ani jednou nedostala k psaní. K tomu, co mi přece dodává energii, mám to ráda. Každý den po večerní rutině, jsem se sotva dobelhala na gauč, sedla si k televizi. Opustila mě chuť úplně na všechno a já si říkala, jestli si tohle sedne nebo už ze mě bude ta "upracovaná máma", co v sobotu na děti křičí, ať si koukají uklidit pokoj. Což jsem přesně dneska udělala. Nelíbí se mi to. Opakuju věty jako "všechno vám musím říkat třicetkrát", "můžete se chvilku chovat normálně", "proč jste tak uječený děti" a pokaždý, když to vypustím z pusy, vím, že takhle bych si to nevybrala. Jen je tak strašně náročný nenechat se strhnout koloběhem věcí. Těch každodenních. Pak si konečně sedám k počítači a píšu. Najednou mi zase dává smysl, proč to dělám. Je to úleva a na první pohled úplně iracionální pocit, že v tom nejsem sama, ale když píšu, tak si to nějak víc uvědomuju. Přináší mi to klid.

Moc jsem chtěla psát o sluníčku, našem cestování po Sicílii, o tom, jak jsme se zadarmo omylem dostali na nejnavštěvovanější památku ostrova, o tom, jak se nebát cestovat s malými dětmi, o Itálii, ještě jednou nevynechat sicilskou dopravu. Ale zatím na to nepřišla chuť a když to není od srdce, je to k ničemu. Pravda je, že poslední měsíc byl o dost náročnější, než jsem si připouštěla. Přišlo nějak moc nových informací. Vůbec jsem si neužívala to, co jsem si užívat v tu chvíli měla. Pak se ale začal měsíc chýlit ke konci a asi to znáte, prostě opravdu z těch mraků začalo vylézat slunce. Já si uvědomila, že všechny věci, které se mi doteď honily hlavou, mají řešení. Že to řešení tvoříme především my.

Je těžké nepropadat špatným myšlenkám, když nám tak intenzivně obtěžují hlavu. Někdy je potřeba je jen vytrpět, ustát a pak přijde ta zasloužená odměna. Vlastně bych teď moc ráda napsala víc, ale ještě je na to moc brzo. Možná dnes jen obyčejná podpora pro obyčejné mámy. Podzim nás zase mnohem víc zavírá doma, nenechme se schvátit mlhou, i v ní se ukrývá spousta barev, jen je potřeba chvíli počkat, než se rozpustí.

(A pak se jen modlit za jaro 😊).