Proč?

Před pár dny jsem začala psát o našem období PROČ. Jak nenápadně se přikradlo a že je u nás aktuálně v plném rozkvětu. Měl to být vtipný článek o tom, jak nám kilometrová procházka zabírá celé odpoledne a žádný živočich, kámen, květina, patník, loď, strom, dům, plot, hmyz, či kolemjdoucí nezůstává bez povšimnutí. Že je teď zajímá všechno. Jak fungují zámky, kam jde ten zrzavý mravenec, kde má srnka zuby, proč jsou v kanále díry.

Mělo to být povídání o tom, jak mě nepřestává fascinovat jejich houbovitost, jak na to potřebuji hodně energie, ale jak se za poslední týdny ohromně osamostatnili a jak jsem šťastná, že už jsou to parťáci, s kterými je radost jet na dovolenou, plánovat dovolenou. A teď mi to všechno připadá trochu nemístné...

Často, když nemůžu večer usnout, praktikuji takový rituál vděčnosti. Vyjmenuji v duchu 5 věcí, za které jsem vděčná. Vděčnost. Důležitá věc. Učí nás pokoře a uvědomění, že věci nejsou samozřejmé. Že celý svět se nám může obrátit vzhůru nohama během minuty.

Svět se obrací a já mám strach.

Už jsem totiž rodič a nenesu odpovědnost jen sama za sebe, ale taky za svoji rodinu, za bezpečí svých dětí. Říkám si, do jaké doby se to moje děti narodily, když polovinu svého života prožily v covidových omezeních a teď jen nedaleko našich hranic projíždějí tanky a muži odcházejí ze svých domovů. Je to moc blízko a všichni to cítí.

Postupně se sypou naše jistoty, jedna za druhou, a to nikdy není dobře. Ale možná nás doba covidu změnila a trochu otupila náš zvyk, že můžeme všechno a všude. Možná jsme se něco naučili. Ale kde začít?

Od sebe?

Nenechat se paralyzovat strachem a negativními zprávami? S hlubokým soucitem můžeme udělat odpovědné kroky každý sám za sebe, ať už je to vyjádření našeho názoru nebo podání pomocné ruky tam, kde je to potřeba. Nechat se ochromit strachem totiž znamená, že naše děti ho budou prožívat s námi a ty potřebují především jistotu. A to nejenom, ale hlavně tehdy, když jsou malé a spoustě věcem nerozumí. Co ale dokážou vycítit, to jsou naše emoce.

Tvořme jim pomyslnou hranici, ve které se můžou tetelit a zkoumat svět bezpečně, ať už bude jakýkoliv.

Pečujme o svoji jistotu.

Věřme dobrým zprávám, ověřujme všechny.