S mexickým tuňákem až do Říma
Rozhodla jsem se, že dneska to bude trochu o druhé straně. Ač píšu hlavně pro nás, mámy, či budoucí mámy, chtě nechtě sem občas zabloudí i nějaký ten muž. Přesněji tedy tátové malých dětí 😊. Dnes to bude tedy pro ně, pro nás, ale hlavně pro jednoho konkrétního tátu, mému úžasnému manželovi. Chtěla bych, aby to bylo poděkování. Poděkování za jeho nekonečnou podporu a důvěru, kterou ve mně má. Vím, jak strašně nesnáší čtení a stejně každou chvíli trpělivě sedí a pročítá články plné "ženských problémů" 😊. V červnu slavíme výročí našeho seznámení, je to taková pěkná tradice, při které si připomínáme, jak moc jsme ještě nevěděli. Patří to k životu, v každém období si myslíte, že víte všechno a vlastně nevíte vůbec nic. A tak si tuhle nevědomost připomínáme každý rok.
Ten měsíc, kdy jsme se seznámili, se neudálo příliš zajímavých událostí. Za zmínku by možná stálo, že tehdejší prezident Václav Klaus se ve Fakultní nemocnici Na Bulovce úspěšně podrobil operaci kyčelního kloubu, v Zimbabwe po tom, co Robert Mugabe vyhrožoval svému oponentovi, zůstal jediným kandidátem do prezidentských voleb on sám a naši fotbalisté se na ME nedostali ze základní skupiny, čímž pravděpodobně začala nová éra s názvem "nepostoupili". Takže přece jen to nejzajímavější, co se tehdy událo, asi bylo, že Kuba poprvé v životě požádal holku o telefonní číslo (tak mi to dodnes tvrdí, zda je to pravda, nevím, pokud máte jiné informace, ponechte mě prosím raději v nevědomosti :-)). Na autobusové zastávce našeho sídlištního ghetta sebral odvahu a poprosil o telefon MĚ, no a já už mu zůstala.
Takže, psal se červen roku 2008 😊. Poznali jsme se v době, kdy moji hlavu zdobil melír a kapelu Simple Plan jsem vyměnila za Marpa. Kuba jezdil na Hip Hop Kempy a brigádně rozebíral počítače ve vesnici Hrob. Mě čekal poslední ročník gymplu a jeho první ročník vysoký. Naši první společnou dovolenou jsme strávili ve vypůjčeném autě značky Chevrolet Spark. S kufrem nacpaným mexickým tuňákem jsme po Itálii najeli 2970 km a dojeli až do Říma. Byla to taková sebevražda na kolech. Kam jsme šli, tam jsme se ztratili. Neměli jsme nic a vlastně všechno, co jsme potřebovali.
Když se podívám těch několik let nazpět, mísí se ve mně spousta pocitů. Prošli jsme si spolu náročné začátky, hádali se, společně se smáli, vyčítali a pak zase usmiřovali. Někdy nedokázali být spolu ani bez sebe. Poznávali svoje zvyky a zlozvyky, své rodiny a zaběhlé tradice, své postoje a zásady. Zkoušeli se navzájem měnit a postupně zjišťovali, že bez kompromisů to nepůjde. Já jsem stála u prvopočátků jeho podnikání, on mě objímal, když se mi zbortil můj velký sen. Zvládli jsme spolu sjet vodu, zrekonstruovat byt a pořídili si králíka. Nakonec jsme oba sebrali odvahu a rozhodli se pro miminko. A protože si prý děti vybírají rodiče, a my možná vypadali odvážně, vybrala si nás naše dvojčata.
Nemáme ani patent na dokonalý vztah, ani na něj nemáme doživotní záruku. Před 3 lety jsme si slíbili, že spolu budeme v dobrém i zlém. Byl to jeden z nejkrásnějších dní mého života, protože jsme si ho udělali přesně takový, jaký jsme oba chtěli. Ale až čas prověří, jakou mírou jsme do toho slibu každý investovali, jaké překážky nám do cesty život připraví a jak se s nimi budeme umět vypořádat. Něco jsme se ale přece jen za těch 12 let naučili. Vztah je hlavně o vzájemné úctě, porozumění a taky o kompromisech, které ale musí dělat ve vztahu oba dva. A vzájemná komunikace, jako kdyby byla nití, která všechno drží po hromadě. Bez ní to totiž nejde, nikdy! Vztah není nikdy hotový a pocit, že je už všechno odpracováno, dává prostor stereotypu a ten zase hledání něčeho nového. Hledejme proto nové společně, ne každý zvlášť.
Často píšu o tom, jak to máme jako mámy těžké. O tom, jak to mají tátové by měl napsat spíš některý z nich, ale přesto si pár slov neodpustím. Říká se, že za úspěšným mužem byste měli hledat ženu. Já si taky myslím, že za spokojenou mámou byste měli hledat dobrého tátu. Když se nad tím zamyslíte, vážně to mají muži dneska náročné. Z větší části jim zůstala role živitele rodiny a přidaly se další. Dnes tátové, mnohem častěji než dřív, děti přebalují, krmí, koupou, nosí, oblékají, jsou přítomni u porodů, jezdí se svými dětmi k lékaři. Obecně jsou zapojeni do výchovy mnohem více. Mysleme na to, až si budeme zoufat, že chceme od našeho partnera ocenění.
Minulý týden vyšel další díl
podcastu Terezy Ramba a jejího manžela, do duší, a jejich hosty (úžasně
netypicky v jejich obýváku 😊) byli Marie Doležalová s Markem Zelinkou.
Jejich povídání o mateřství a vztazích mě opravdu hladilo po duši. Vlastně dokonale
přirozeně se jim podařilo převést do slov to, co mi tak dlouho ve spojení
s partnerstvím a výchovou běželo hlavou. Stále jsem přemýšlela nad tím, jak
je to s tou přílišnou péčí o naše děti (psala jsem o ní v článku Mámy
zase brečí v koutě). A tady jsem našla (pro mě, alespoň zatím) uspokojivou
odpověď "Maminka se přece může ztratit v něžnosti...může být láskyplnou
nádobkou, která (hlavně na úplném začátku) je tu pro své miminko...zalévá ho
láskou...jede podle dítěte. A pak je tady partner, jako mužský prvek, který říká,
teď už stop...když se máma ztrácí, pomáhá vracet ji tu reálnost...reprezentuje
vnější svět a hranice. Ta podpora, která ve skutečnosti říká, že to bude zase
dobrý, že ty věci budou..." A tak nějak 😊. Možná jsou to ještě více než jen slova, ale
i souznění, naladění, úcta jeden ke druhému, pokora...
Obdivuji Terezu v tom, že se nebojí říct, "nejsem dokonalá", lidé si ji možná idealizují, hlavně ženy, jako dokonalou herečku, mámu. Nemá strach říct, že jsou chvíle, kdy prostě padá na pusu a bez podpory manžela nebo svojí mámy, by to prostě nedala. Já se připojuji, ne snad proto, že by si mě někdo idealizoval, ale prostě bez manžela a další pomoci bych svou roli mámy nikdy nezvládala tak, jak ji zvládám teď. Protože vím, že když přijde nějaká těžká chvíle, mám se o koho opřít. Znamená to, že se mi pak mnohem snáz odráží nahoru, tam, jak se mi lépe dýchá. Obdivuji mého manžela za to, jak odpovědně pracuje, s jakou láskou se pak vrací domů a do toho všeho mě bezmezně podporuje, dodává mi sílu a drží takové imaginární hranice naší rodiny.
To, že budeme investovat do našeho partnerského vztahu nám myslím dá mnohokrát víc, než výchovné kurzy. Děti se učí pozorováním a jak jinak je učit láskyplným vztahům, než že se samy k sobě budeme chovat s úctou. To ovšem neznamená, že si nadobro zakážeme hádky a na všechno budeme mít stejný názor. V životě se na každém rohu potkáme s názory, se kterými nesouhlasíme, ale umět si s nimi poradit, to je to, co by naše děti měly vidět. To, co vidí u nás, budou ve svém životě mnohokrát opakovat. Proto nenechme vztek a zlobu v našich domovech přebývat na moc dlouho, mohlo by se jim tam začít líbit. Naplňme své domovy láskou a smějme se, ne sobě, ale spolu, pomáhá to...
A dnes ještě P.S: Neberme se tolik vážně. Když se umíme zasmát sami sobě, stává se pak z konfliktů dobrá příležitost pro zasmání.
[1] Do duší #6 Marie Doležalová a Marek Zelinka. In: Youtube [online]. 2. 6. 2020 [cit. 2020-06-08] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=RJcUQ77oVr0&t=1928s