Šestinedělí je něco jako horská túra

Žena po porodu je velice křehká, zranitelná je hlavně její duše. Mohou se rozpadat hodnoty, které pro ženu byly doteď důležité. Pokud jsou napadeny tyto vnitřní jistoty, je nalomeno i sebevědomí ženy. Když k tomu připočteme kila navíc, bolesti po porodu, a to nejen ty na těle, problémy s kojením, samotu, nedostatek spánku a času na sebe, je sebevědomí na bodu mrazu. 

A v tomto náročném období, které je živnou půdou pro krizi, máme tendenci tyto naše pocity popírat. Jsme vedeny k tomu je odmítat a kontrolovat, nikoliv je prožívat a vyjadřovat, protože si máme přece užívat tohle úžasné období...PROTOŽE, jak slyšíme od našich kamarádek, co mají už starší děti: "Jen počkej, bude hůř! Malé děti malé problémy, velké děti, velké problémy!" A jistě mají svým způsobem pravdu, ale žena po porodu, to prožívá TEĎ A TADY. Teď je jí těžko, teď jí přijde vše jako nepřekonatelná překážka, a poslouchat od okolí, že bude ještě hůř? Věřte mi, že nebude a to z jednoho prostého důvodu. Po porodu máme hormony na pochodu. Je to tak dáno přírodou, abychom se dokázaly postarat o naše dítě. Naše prožívání, emoce, vše je mnohem intenzivnější, nemáme odstup, každá maličkost se nás dotkne.

Možná to některé z vás znají, jdete na túru do hor, v dálce před vámi se tyčí hora. Přijde vám, že tam nemůžete v životě dojít. První kilometry jsou náročné, než se člověk zahřeje, než nabere tempo. Kopec před vámi nebere konce a když se po něm konečně vyškrábete, vidíte před sebou další. A pak ještě znovu a znovu...a najednou, prostě stojíte na vrcholu. Je to osvobozující pocit a vy jste na sebe hrdí, že jste se vydrápali až sem, odkud je dechberoucí výhled. Najednou máte rozhled a krásně se vám dýchá. To pro mě bylo šestinedělí. Na jeho konci se mi dýchalo o poznání lépe, i když péče o dvojčata,začala být víc náročná. Kluci začali méně spát, kojili se o dost déle, vyžadovali mnohem více pozornosti. Ale nějak jsem začala cítit, že to prostě zvládnu. I vy to zvládnete, stejně jako další období, která přijdou.

Jedna moje dobrá kamarádka mi vyprávěla o svém porodu. Říkala, že jí pomohlo, když si přečetla, že se přicházejícím stahům nemá bránit, ale má je přijmout, nebylo to bez bolesti, ale porod jí to prý o moc usnadnilo. Stahy jsem díky plánovanému císaři nezažila, ale pokaždé, když přijde nějaké náročnější období, zní mi tahle věta v hlavě. Nebráním se tomu, snažím se proti tomu nebojovat a beru to tak, jak mi to život přináší.

Doba po porodu, a i dlouho po ní, podle mě není časem, kdybychom se měly trápit nad tím, jestli bude hůř nebo ne. Je to doba, kdy máme jen BÝT. Před porodem jsem četla v jedné knize, že se má člověk smířit s tím, že po porodu budou hodiny na stěně na nějaký čas jen na ozdobu. Ve skutečnosti jsem smysl té věty pochopila opravdu až po porodu a tak to má být.

Přimlouvám se tedy k tomu, abychom k sobě byly po porodu hlavně vlídné, abychom braly tento čas jako proces, třeba jako výstup na nějakou horu. I když je to někdy náročné, užívejme si také cestu. Věnujme si čas na vzájemné poznávání se společně s miminkem. Nespěchejme.