Španělská přesilovka

Máme za sebou první týden. Pomalu jsem rozdýchala můj letecký triumf: sama se třemi dětmi v letadle. Takový výkon by totiž neměl zůstat jen tak bez povšimnutí 😊. Teď ale k výzvám, jimiž jsme byli nuceni čelit prvních pár dní našeho pobytu a které nás teprve čekají.

Ještě, než jsme odjeli do vytoužené Andalusie, říkali jsme si, že si prvních pár dní dáme na rozkoukání a adaptaci. Protože jsme odjeli na dlouhodobý pobyt, a ne na dovolenou, domluvili jsme se, že tomu nutně musíme přizpůsobit spousty věcí. Rozhodně jsme se ale nevyhnuli lehké frustraci a mírným emočním kotrmelcům, který zažil každý z rodiny.

Manžel jich měl pár z chladného větru a zimy větší, než na jakou byl připravený, psychicky i v podobě zabaleného teplého oblečení. Taky z toho, že si nadměrně zidealizoval španělský homeoffice 😊. Já z neustálých stížností mých dětí, které je díky absenci školky a babiček mnohem těžší zpracovat v klidu. Taky z toho, že reálný čas jen pro mě se mi zase smrskl do večerní sprchy. Slávkovi rostou zuby a kluci? Ty jsou jeden velký emoční výkyv bez ohledu na kontinent či podnebný pás. Jak jsem tedy pobavila mou kamarádku: "Jsme ve Španělsku, pořád ale se třemi dětmi."

Teď ale k těm závisti chtivým věcem 😊. Bez ohledu na občasné teplotní zakolísání, což je na jaro i na jihu normální, se teploty pohybují kolem krásných 17 stupňů. Když zasvítí sluníčko, už se dá fungovat v krátkém tričku, vychutnávat si pomalu kvetoucí květenu a dozrávající citrusy všude kolem. A bez ohledu na občasné psychické zakolísání, pořád jsme tu téměř celý den na tři děti dva dospělí. Jasně, stále se jedná o přesilovku, tady máme však možnost vypustit děti na zahradu a neustálé testosteronové výbuchy se absorbují mnohem lépe venku než mezi čtyřmi stěnami.

Na pláž to máme necelou půl hodinku. O co dál to ale máme k moři, o to blíž jsme k horám. Deset minut autem k lesním stezkám, kterých je tu nespočet. Mít možnost dýchat svěží jarní vzduch o dva měsíce dřív než u nás, je pro nás teď doslova požehnání. Na zahradě máme stromy obsypané pomeranči, citrony a mandarinkami, dozrává také avokádo a děti posílám každý den pro větvičky rozmarýnu, na kterém jsem se stala v kuchyni tady závislá. Zatím mi nevadí vařit ani péct. Baví mě čerstvé suroviny a zjišťuju, že s tím, jak mi pomalu přibývají šedivé vlasy, asi trochu babkovatím (Dokonce jsem vyzkoušela uvařit pomerančovou marmeládu 😊).

Snažíme se nikam nehonit a nemít každý den naplánovaný jako na poznávacím zájezdu. I přesto se nám podařilo navštívit pár městeček a památek. Zavítali jsme do Granady, kde se nachází monumentální středověký komplex paláců Alhambra. Jedná se o hojně obdivovanou památku, návštěvnost se tu blíží k brutálnímu číslu: 7 tisíc turistů denně. Nyní tu teprve sezona začíná, o poznání méně lidí jsme náležitě ocenili. Také jsme se zastavili v jednom z tzv. bílých měst, v roztomilém Mijas s typickými modrými květináči, jimiž jsou posázené bílé domečky poskládané na stráních jako kostičky lega. Městečko se také pyšní jednou specialitou, jezdí tu oslíci místo taxíků.

Andalusie si nás postupně získává. Všechno je tak upravené, čisté, bez odpadků. Nová dětská hřiště, chodníky bez děr a na kruhovém objezdu vám dávají přednost podobně jako u nás. A skoro vůbec se tu netroubí. Jsme v šoku. Ne, tohle není Itálie, oproti naší poslední dovolené na Sicílii je tu všude naprostý klid a čisto. 

Snažíme se to pojmout jako ozdravný pobyt pro nás pro všechny. Poslední měsíce byly náročné. Prožívala jsem opravdu těžké období. Odrážela jsem se ode dna, abych pak mohla zase spadnout dolů. Postupně se mi ale vrací energie a narovnává spánek. Teď se těším, co nového nám jaro v cizině přinese. 

Jedeme tedy vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím 😊.