Suchý únor - zbytečné sebetrýznění nebo krok ke spokojenosti?
Mámy, co říkaj, že nepijou, buď děsně kecaj nebo děsně kecaj.
Suchý únor. Pro nás mámy je to myslím takový challenge na druhou. V mém případě na druhou krát nekonečno. Původně jsem si říkala, že to nemám zapotřebí. Pak jsem si vzpomněla na článek o tom, že jednou z ohrožených skupin alkoholismem jsou mámy na mateřské...
Drželi jste někdy půst? Od nezdravého jídla, alkoholu, kávy, sexu, nákupu oblečení, internetu, seriálů?
Kdy jste si naposledy něco odepřeli? Jaký to byl pocit?
Je to vlastně trend současnosti. Dříve si lidé, pokud to nebylo součástí tradic, neodpírali nic dobrovolně, ale proto, že byl něčeho nedostatek. Nyní žije většina z nás v blahobytu. Máme střechu nad hlavou, netrpíme hladem, většina z nás nemusí šetřit na nové boty a maso máme častěji než jednou za týden. Svým dětem mnohdy můžeme dovolit víc než naši rodiče.
Ale stejně, něco v nás nutí odpírat si, opustit pohodlí, teplo a bezpečno. Minimalismus, ekologické prostředky, udržitelné domácnosti, detoxikační protokoly, digitální půsty, cvičení, veganství, udržitelná móda, otužování...
Proč?
Pokud si něco odpíráme delší čas, může to v nás vyvolávat negativní pocity. Když ale překonáme počáteční nepohodlí, přichází i to pozitivní. Půsty, odpírání, fyzické cvičení jsou o trénování vůle, jsou o výstupu z komfortní zóny, o tom, že se dozvíte něco o sobě. Jsou dobrodružstvím, kde jediný, s kým bojujete, jste hlavně vy sami. Tím, že dokážeme něco, co jsme dříve nedokázali, zvyšujeme svoje sebevědomí. Očišťujeme nejen tělo, ale i mysl. Zažíváme radost z překročení našich hranic a zakoušíme příjemné pocity.
Hromadění peněz a nadbytek materiálních věcí nám nepřináší více štěstí, ani větší radost ze života. Nejsou to spekulace, ale prostý fakt. Mohla bych hledat nějakou konkrétní studii, ale myslím, že když se sami rozhlédnete kolem sebe, žádná konkrétní čísla nepotřebujete. Vlastně to skoro vypadá, že materialismus štěstí spíše dusí, než že by ho zvyšoval.
Poslední dobou mi často běží hlavou, že jsme generací rodičů, která se bojí svým dětem dávat zákazy. Obáváme se na děti zvýšit hlas a odepřít jim... no spoustu věcí.
Cítím okolo sebe tlak. Čeho se vlastně bojíme?
Že si naše dítě zakusí negativní pocit? Že bude méně šťastné? Že jako rodiče selžeme? Že bude naštvané? Nebude mě mít rádo?
Co cítíme, když našemu dítěti něco zakazujeme? Provinilost? Lítost? Strach?
Je to možná o zkresleném chápání liberální výchovy. Pokud se snažíme s dítětem jednat jako se sobě rovným a více pochopit jeho uvažování, nesmíme ale zapomínat na jednu věc. Tou jsou hranice a limity. Podle mě jedna z nejtěžších věcí na rodičovství. Jak moc je držet, kde a jak dlouho? Jsou moje hranice správné a jak je vymezovat? A co když je já mám někde jinde než můj partner? Jsou důležité a proč?
Před mateřskou jsem si prošla kurzem krizové intervence, který mě nesmírně obohatil. Poprvé jsem se tam setkala s psychoterapeutickou metodou PBSP*. Tato metoda je založena na předpokladu, že každý lidský jedinec je již od svého prenatálního vývoje instinktivně vybaven určitým očekáváním. Toho, co bytostně potřebuje ve světě najít. Nenachází-li, zůstávají v něm očekávání frustrovaná.
V PBSP se rozpoznává pět takových potřeb či "očekávání". Každý člověk předpokládá, že ve světě najde své místo, potřebuje ochranu, péči a výživu, očekává, že bude podporován, konkrétně i symbolicky. A nakonec je tu potřeba limitu.
"Být limitován znamená něco v tom smyslu jako být definován, to jest vědět, kdo jsem a kdo nejsem, odkud kam sahá můj vliv a kde začíná vliv druhých. Mít dobře zažitý limit znamená trochu paradoxně být schopen jít do věcí naplno, moci se do nich opřít beze strachu, že tím způsobím nějakou újmu sobě či druhým. Dobrý zážitek limitu mi mohou poskytnout rodiče, kteří mne zvládnou. Rodiče, kteří mají upřímnou radost z dětské živosti, rozpustilosti, z dětského zkoušení síly a experimentů, zároveň jsou ale v jednání a výchově pevní a nepovolují." [1]
A to může být pro náš rodiče trochu úleva. Naše děti se neobejdou bez laskavosti a lásky, ale také bez jasných hranic a naší jistoty. Druhá věc je, že udržování této rovnováhy není vůbec jednoduché. S tím si musíme poradit sami, nikdo jiný to za nás totiž neudělá.
Jak a podle čeho vyvažovat?
Mimo jiné podle vlastních zkušeností, intuice, hodnot nám vlastních.
Napadají vás další?
Jak se vám daří dodržovat hranice a limity?
♥ ♥ ♥
*Pesso Boyden psychomotorická psychoterapie (PBSP® z anglického Pesso Boyden System Psychomotor®) je původní psychoterapeutická metoda, zaměřená na léčení poruch vztahově emocionálního vývoje. Je uceleným psychoterapeutickým systémem, jehož zakladateli jsou Albert Pesso a spoluautorkou jeho žena Diane Boyden-Pesso. Jejich systém se řadí mezi body-terapeutické systémy - vycházející ze základních tělových projevů a potřeb dítěte a hledají cesty, jak přes tělový a emoční prožitek doplnit a dokončit základní životní potřeby člověka. Definovali 5 základních potřeb: potřebu místa, nasycení, opory, podpory a hranic. Jako dobrá cesta se ukazuje pracovat s těmito potřebami u lidí., kteří procházejí velkým stresem nebo traumatem. [2]
[1]
PBSP. Pesso Boyden psychomotorická psychoterapie [online]. [cit. 2021-02-18]. Dostupné z: https://www.pbsp.cz/metoda.html
[2]
VODÁČKOVÁ, Daniela. Krizová intervence. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0212-7.
Další článek? Vyberte si: