Výchova není o vždycky a nikdy
Rodina je složitě fungující systém se spoustou koleček, šroubečků a dalších součástek. Ty do sebe musí dobře zapadat. Aby to všechno fungovalo, je potřeba se o tenhle promakaný celek starat, znát ho a nejen to, v průběhu ho postupně vylaďovat, protože jakmile přibude jediné malinké kolečko navíc, vy musíte přenastavit celý systém znovu.
Mě tyhle struktury fascinují, ať už ta naše nebo cizí. Proto mě možná tolik lákají rozhovory, knihy, články o rodičovství, či výchově. Většinou mě to donutí přemýšlet nad tím, jak to s dětmi zrovna máme. Což je fajn, protože to má za následek, že strnule neopakuji věci, které jsou třeba už dávno nefunkční. S sebou to ale přináší jeden negativní efekt. Ten, že se mi často při poslechu svírá něco uvnitř, protože si říkám, že třeba některé věci nedělám tak dobře, jak bych měla (což je mimochodem vrchol paradoxu, protože tohle je první z věcí, kterou v poradenství vyvracím lidem, co se o někoho starají, ať už o dítě, nemocného seniora atd.) Každopádně, ať chci nebo ne, vyvolává to ve mně nepříjemný tlak "jak to dělat ještě líp". Zároveň mi nikdy moc neseděly různé výchovné styly, protože mi vždycky přišlo, že se nedá jedna teorie napasovat na rodinu, která je sama o sobě tak složitou záležitostí.
Poslední dobou jsem si tedy začala hodně vybírat, co si k sobě budu pouštět, především proto, abych se vyhnula tlaku sama na sebe. Před pár týdny mi ale kamarádka poslala epizodu podcastu s psychologem Martinem Konečným, mimo jiné také o situačním rodičovství. Bez toho, abych tušila, co se pod tím skrývá, jsem si řekla, že se do toho pustím. A dobře jsem udělala. Ani jedinkrát jsem neucítila ten nepříjemný pocit a pořád mi znělo v hlavě: "to je ono".
V rozhovoru mluví Martin Konečný o tom, jak moc jsou důležité situační faktory právě během běžného fungování jak s malými, tak velkými dětmi. Při různých situacích bychom měli zvažovat, jaké má dítě informace, dovednosti, ale i další věci, jako kde situaci řešíme, kolik máme času, jestli nehrozí nějaké nebezpečí. Na praktických příkladech vysvětluje hlavně to, jak jako rodiče nakládáme s mocí, což mi přišlo nesmírně důležité. V neposlední řadě také jak dětem dávat prostor pro rozhodování a autonomii.
Co mi přijde ale nejdůležitější, necítím z toho rozhovoru nic striktního ve smyslu dělejte jen to, tohle nikdy, tímto způsobíte dítěti trauma a další zničující proroctví. Někdy je v pořádku prostě nemít čas na domluvy, je v pořádku dítěti dát na vybranou a je naprosto v pořádku mu taky na vybranou nedat, když si to okolnosti vyžadují. Líbí se mi, že se tu hledí na rodiče, na jejich potřeby a kompetence. Mluví o naslouchání, vnímání a intuici, tak nějak lidsky, mírumilovně. Obvykle si při poslechu podobných rozhovorů vybavím, co nefunguje, ale tady se mi naopak vybavovaly situace, které u nás fungují.
Minulý týden na hřišti. K. vylezl na takový ten provazový pavoučí žebřík, na třetí žbrdlinu, že z ní jde skákat, přišlo mi to vysoko. Nejdřív vysvětluji, že se bojím, že se mi to nelíbí, to nefunguje. Zakazuji. On přemlouvá. Maminko, já to zvládnu. Přísně zakazuji. Začíná se vztekat. Čuchám velký problém. (Používám STOPKU, kterou zvládám jen v situacích, kdy mám čas, energii, a hvězdy jsou zrovna ve správném uskupení :-) zastavím se, zamyslím se a snažím se vymyslet kompromis) Když mi ukážeš, že umíš skočit ze druhé žbrdliny a půjde ti to, nechám tě skočit z té třetí. Dobře maminko. Skáče, jde mu to. Věřím mu. Nechávám ho skákat ze třetí. Skočí. Je nadšený. Maminko vidíš, jak jsem to zvládnul...
Jasně, že takových situací není stoprocent, že často je to křik, dohadování, zase křik, pak bouchnou nervy. Možná je to pak právě ta intenzita negativních emocí, která zůstává po těchto nevydařených situacích, které končí konfliktem. Je fajn zaznamenat situace, které se povedly. kde to fungovalo a odcházely spokojené obě strany. Ale někdy prostě nemůžeme dojít k dohodě, vzít na sebe odpovědnost rodiče, toho, který někdy říká NE může být těžké. Jak řekl Martin Konečný: "Výchova není o vždycky a nikdy."
Proto se mi moc líbí tento situační přístup. Jasně, mohla jsem si stát za svým, on by se vztekal, chvíli by bylo dusno a pak dobrý. Ale říkám si PROČ? Jenom proto, abych mu ukázala, jakou mám moc? Jak moc jsem silný rodič? Povolení. Pro rodiče často prohra. Že nezvládli udržet tvář toho dospělého, mocného a chytrého. Někdy si prostě tuhle energii schovávám na důležitější věci, kdy chci být pevná a vím, že musím udržet hranice. Nesmírně důležitá věc, mantinely, pevný prostor, který je pro děti bezpečný. Ale stavíme ho vždycky rozumně?
To, co může na první pohled přijít obtížné je to, že vám nikdo nedá šablonu. Máte jen svoji intuici. Ale právě to se mi na tom tolik líbí. Protože věřím, že v tom je udržitelnost a šance, že ta kolečka budou šlapat a když se někdy zadrhnout, stačí málo, aby se celý systém dal zase pěkně do pohybu.
Ať vám to tedy pěkně šlape a pokud zrovna kolečka drhnou, ať vás oprava nestojí moc sil.
[1] Martin Konečný. In Brocast [online]. 1.2.2022 [cit.2022-06-22] Dostupné z:
https://www.youtube.com/watch?v=nJz06Je1zq4&t=2334s
Pokračovat na další článek: