Mosty

15.03.2024

Konečně se nám po dvou týdnech podařilo nastavit nějaký režim. Trochu to trvalo, ale je to pro nás úplně nová zkušenost. Vlastně nejsme ani na dovolené, ani doma. Nemáme tu školku, chybí hlídání a jsme tu s dětmi i ony s námi 24/7.

Přináší to s sebou spoustu výzev. Doma chodí kluci většinou do školky, párkrát v týdnu jsou u babičky nebo se s manželem vystřídáme. Prostě a jednoduše, člověk má čas trochu před tím vším utéct. Často se mi doma stává, že když vím, že odpoledne budu trávit jen se Slávkem, prostě v sobě vyždímu poslední zbytky trpělivosti, protože vím, že se budu moc zregenerovat.

Tady je to jiné. Neutečete 😊.

Naše děti stále fascinují tak obyčejné věci jako kameny, šišky, klacíky nebo mušle. Honosné památky staré klidně 9 století je zatím nechávají ledově klidnými. Tento týden jsme navštívili Rondu. Město, kde se dle lonely planet nachází jedna z nejimpozantnějších památek Andalusie. Most, jenž se tyčí ve výšce téměř 100 m nad hlubokou propastí El Tajo. Mám pocit, že právě tak propastný je rozdíl mezi naším, dospělým světem a tím dětským. Zatímco mě a mému muži se tají dech nad obrovskou temnou roklí, kterou divoce protéká ledová řeka, Š. mě drží za ruku a mračí se na mě. Ptám se ho, co se děje. A on, že se mu rozbilo autíčko z lega. Divím se, protože nejenom, že teď u sebe žádné autíčko nemá, ale ani do Španělska si žádné lego nepřivezl. "Maminko, já myslím doma."

Jak tedy stavět mosty mezi oběma světy?

Napadá mě, že jednak tím, že se snažíme znovu nahlédnout do toho dětského, vzpomenout na to, jaké to bylo, když nás fascinovali kameny, stačilo jen zavřít oči, pod postelí tekla láva a noční stíny se měnily ve strašidla. Nebo se jednou za čas potkat ve světě kouzel. Kluci si oblíbili Harryho Pottera, možná dřív, než by to bylo vhodné, možná spoustě věcem ještě nerozumí, je to ale jedno z těch pojítek. Vymýšlíme zaklínadla, vyřezáváme hůlky, používáme odzbrojovací kouzla.

Na druhou stranu je potřeba je učit i našemu světu.

Už před odjezdem jsem vnímala, že to bylo s kluky docela náročné. Přičítala jsem to cestovní horečce a celkové nervozitě. Pak jsme dorazili na místo, a i přes spoustu pozornosti, které snad už ani víc mít nemůžou, tu občas trochu bojujeme. Kluci spolu navzájem a my s jejich rozjíveností.

Kromě toho, že se jim snažíme ukázat radost z cestování a poznávání, jsou tu i další věci, které do našeho světa neodmyslitelně patří. Tím jsou povinnosti. Doma kluky zapojuju do domácích prací, tady jsem zpočátku najela na to: "maminka se tu o všechno postará a vy si běžte házet s míčem". To se jaksi neosvědčilo a my jsme postupně museli nastartovat nějaký režim. Ráno po snídani cvičení s taťkou a v průběhu dne povinnosti – nádobí, skládání prádla, sběr ovoce, úklid atd.

Občas si ulevit není nic špatného a čas pro sebe potřebuje pravidelně každý. Přijde mi ale, že nás to tady nutí mnohem víc přemýšlet nad tím, jak co udělat, aby to fungovalo a míň od těch věcí utíkat.

Jinak jsme kromě Rondy tento týden stihli ještě rodné město Pabla Picassa, Málagu, která nás příjemně překvapila. V centru se nachází park, ve kterém si připadáte spíš jako v botanické zahradě a nad městem se tyčí nádherná maurská pevnost z 11. století Alcazaba.  Víc než architekturou jsem se tedy ale nechala unést jasmínem, který tu voní na každém kroku.

Uprostřed týdne jsme navštívili Puerto Banús, nejslavnější přístav ve Španělsku proslulý především luxusem, který je tu vidět na každém kroku. Jak trefně poznamenal můj muž, potvrdili jsme si, že sem opravdu nepatříme 😊. Nejlépe nám je v lese, protože tam můžou kluci co pět metrů očurávat jeden strom za druhým. V Banús už to bylo tak extrémní, že to museli pustit do moře vedle jachty přinejmenším v hodnotě našeho celého dvanáctipatrového paneláku.

Toť tedy shrnutí našeho druhého týdne v Andalusii, kde aktuálně brutálně pučí jaro a sluneční paprsky už začínají nabírat na síle. 

Tak tedy, krásný příchod jara i k vám.

Záznam z našeho prvního týdne zde: