Vítám Vás na místě, kde se můžete konečně zastavit.
Píšu o nás, o ženách
a matkách. O nás, co každý den přemýšlíme nad tím, jestli jsme DOBRÉ MÁMY.
Píšu o mateřství trochu jinak.
Věřím, že každá musíme začít nejprve od sebe.
Věřím ve Vás, sebevědomé mámy!
Možná Vám přijde, že kolem sebe vidíte samé dokonalé mámy: perfektní kuchařky, kreativní podnikatelky, precizní švadleny, výkonné sportovkyně, chápající manželky, trpělivé kamarádky. Ale věřte mi, nikdy nenajdete ženu, která by naplno zvládala všechno najednou.
Uvědomila jsem si, že nemůžu mít perfektně uklizenou domácnost, každý den navařeno z nejkvalitnějších surovin, zároveň se maximálně věnovat dětem, být chápající manželkou a taky kamarádkou. A do toho, jen tak mimochodem, zvládat emoční výkyvy mých dětí.
Každá hospodaříme se stejným časem. Den není nafukovací. Uvědomit si, že nemůžeme zvládat vše, je první krok ke spokojenosti.
Pokud přijmeme fakt, že "stačí" být dobrými mámami, můžeme věnovat čas taky samy sobě. Často nás to přirozeně nutí říkat si o pomoc. A to není vždy jednoduchá věc. Stejně jako umět o sebe pečovat, o svou energii a svoje sny.
Touha být tou nejlepší mámou mi bránila v tom dělat, co mě opravdu baví. Když jsem se zbavila pocitu být nejlepší, začala jsem věnovat víc prostoru sobě a našla jsem dávno zapomenutou touhu po psaní.
Obraz dokonalé mámy, který máme před očima, nám totiž může bránit rozvíjet, v čem jsme opravdu dobré.
Začněte věnovat více času sobě a zjistíte, že naslouchat svému tělu, mysli a respektovat emoce, se stane tak nějak dodatečně.
A až se to stane, možná budete potřebovat povzbudit, vědět, že na té cestě nejste samy.
Proto jsem se rozhodla psát a dělat, co mě baví. Buďte tu vítané i vítáni.
Před narozením dalšího škvrněte byli kluci dá se říct už celkem "samostatní". Začali pravidelně chodit do školky a i přesto, že jsem začala pracovat, najednou se mi už mnohem lépe plánoval čas jen pro mě. Začala jsem chodit plavat, do sauny, na procházky, psala jsem, sem tam vyrazila na kafe. Pak se narodilo miminko. Než jsem se stihla rozkoukat,...
Zhruba v době, kdy začalo být patrné, že vypouklé bříško není jen důsledek lenosti a přejídání se sladkostmi, co kluci dostali od Mikuláše, začala jsem slýchávat věty: "Ty jo, ty seš teda odvážná." "Vy máte odvahu jít do třetího." Abych pravdu řekla, mít tři děti, v tom jsem nikdy nic statečného nespatřovala. Alespoň ne u sebe. Když se řekne...
Nesbírám však výškové metry v horách, nýbrž v našem obýváku. Pode mou je jen propast temných očí, které odmítají spát. Sbírám síly na další noc a den a tak zase dokola. Po téhle dlouhé cestě lovím myšlenky, chvílemi se přeskakují a já si musím občas sednout, abych jim řekla, jakým směrem se mají vydat.
Přemýšlím, čím bych měla začít. Podobně jako u jiných těžších témat je tu otázka, jestli se zrovna tohle hodí do veřejného prostoru. A jako obvykle si musím odpovědět nejprve sama. Proč s tím tedy jdu ven? Jeden z důvodů je ten, abych to ze sebe konečně dostala a nezhlcovala své okolí, zejména kamarádky, mým porodem (😊). Ale ten důležitější se...