Vítám Vás na místě, kde se můžete konečně zastavit.

Píšu o nás, o ženách a matkách. O nás, co každý den přemýšlíme nad tím, jestli jsme DOBRÉ MÁMY.

Píšu o mateřství trochu jinak.

Věřím, že každá musíme začít nejprve od sebe.

Věřím ve Vás, sebevědomé mámy!


Možná Vám přijde, že kolem sebe vidíte samé dokonalé mámy: perfektní kuchařky, kreativní podnikatelky, precizní švadleny, výkonné sportovkyně, chápající manželky, trpělivé kamarádky. Ale věřte mi, nikdy nenajdete ženu, která by naplno zvládala všechno najednou.   

Uvědomila jsem si, že nemůžu mít perfektně uklizenou domácnost, každý den navařeno z nejkvalitnějších surovin, zároveň se maximálně věnovat dětem, být chápající manželkou a taky kamarádkou. A do toho, jen tak mimochodem, zvládat emoční výkyvy mých dětí.

Každá hospodaříme se stejným časem. Den není nafukovací. Uvědomit si, že nemůžeme zvládat vše, je první krok ke spokojenosti. 

Pokud přijmeme fakt, že "stačí" být dobrými mámami, můžeme věnovat čas taky samy sobě. Často nás to přirozeně nutí říkat si o pomoc. A to není vždy jednoduchá věc. Stejně jako umět o sebe pečovat, o svou energii a svoje sny. 

Touha být tou nejlepší mámou mi bránila v tom dělat, co mě opravdu baví. Když jsem se zbavila pocitu být nejlepší, začala jsem věnovat víc prostoru sobě a našla jsem dávno zapomenutou touhu po psaní. 

Obraz dokonalé mámy, který máme před očima, nám totiž může bránit rozvíjet, v čem jsme opravdu dobré. 

Začněte věnovat více času sobě a zjistíte, že naslouchat svému tělu, mysli a respektovat emoce, se stane tak nějak dodatečně.

A až se to stane, možná budete potřebovat povzbudit, vědět, že na té cestě nejste samy.

Proto jsem se rozhodla psát a dělat, co mě baví. Buďte tu vítané i vítáni.

Je spousta věcí, které jsem jako rodič nikdy nechtěla dělat a nějakým způsobem, neptejte se mě jak, jsem k nim stejně dospěla. Abych vás uvedla do obrazu. Opakuji fráze, za který se stydím, takže vám je sem nebudu ani psát, ale jsou to takový ty "chovej se proboha normálně" a podobné lahůdky, které my, mámy, máme tak v oblibě. Často...

Z dovolené jsem téměř okamžitě naskočila do pracovního procesu. Občas jsem přemýšlela nad tím, jak se zajedeme do režimu pravidelného vstávání, ale pak jsem se začala těšit a řekla si, že když to zvládnou všichni, my to prostě taky dáme. O hektických ránech se snad ani nebudu rozepisovat. První dny jsem na různých místech od domu až po práci...

Vyjíždíme z letiště v zapůjčené mazdě CX-30 s německou SPZ. Být na jiném místě Evropy, určitě bychom měli důvod k radosti. Ne tady. Ne na ostrově, kde i nyní stojí Fiat Panda z roku 90 třistatisíc. To je v místních podmínkách jednoduše výhra. Tohle autíčko totiž projede i těmi nejužšími uličkami. A v uličkách se ukrývají kavárny. Malé chrámy Italů....

Kouká na mě těma svýma obříma očima. Je jako skřítek, který se objevil v mém životě, aby mu dal význam. Pro jistotu poslal dva. Mám štěstí. Jsem máma.