Čáry máry a už chrápej

Kdybychom si tak mohly z porodnice spolu s miminkem odnést i manuál, zásobu receptů na různé situace nebo třeba příručku kouzelných zaklínadel. Např. pokud se dítě prohýbá a pláče, proneste toto zaklínadlo třikrát za sebou. Nebo, pokud vaše dítě odmítá usnout, vyslovte dostatečně nahlas magické zaříkávadlo na straně 5.

Představa, že bychom použily kouzlo a naše dítě usnulo, je úsměvná, ale přesně to mnohdy jako rodiče hledáme. Nějaký návod, recept, radu. Něco, co pomohlo ostatním. Často jsme jako mámy bezradné, vyčerpané a nevyspalé. Někdy prostě a jednoduše podrážděné z hromady kupícího se nádobí v kuchyni a nepořádku všude po bytě, ze špinavých dětí a toho, že nemáme čas si dojít ani v klidu na záchod.

Hledáme tedy různé pomocníky a vychytávky, co komu asi pomohlo. Ale víte, co mi vždy pomůže nejvíc. Když mě někdo vyslechne. Tu tíhu a nahromaděné emoce pustím ven, odložím a nechám je ležet vlastním životem. Pomáhá mi vědomí, že v tom nejsem sama a že ostatní mámy také bojují s uspáváním, kojením větších dětí, s nočníkem, oblékáním a vztekáním.

Zdá se, že někdy jsou tím největším protivníkem naše emoce.

Co když JEN potřebujeme slyšet, že je to normální?

Určitě jste už někdy vařily nebo pekly podle stejného receptu víckrát za sebou. Skoro bych se vsadila, že se vám nikdy nepodařilo připravit naprosto identická jídla. A když budou dělat tři lidé jídlo podle toho samého receptu totožným způsobem, vždy bude trochu odlišné. Stejné je to s dětmi i s námi, s naší náladou a tím, v jakém životním rozpoložení se právě nacházíme. V každém vztahu funguje něco jiného. A dokonce to, co na naše dítě zaručeně "platilo", za chvíli vůbec fungovat nemusí.

Dříve jsem hledala různé návody a rady v chytrých výchovných knihách. Když jsem přemýšlela nad tím, proč to pro mě bylo tak důležité, zjistila jsem, že jsem potřebovala cítit jistotu. A čím víc informací jsem měla, tím bezpečněji jsem se cítila. Pak se narodila dvojčata a veškerá jistota mě opustila přesně tak rychle, jako se pára rozpouští nad hrncem. Stále jsem hledala další a další rady, co by mi pomohly v tom, získat pocit bezpečí zpátky.

Jistotu mi postupně dodávalo především to, když jsem znovu začala poslouchat hlas uvnitř sebe. Zároveň jsem nepřestala pátrat v knihách, ani ve svém okolí, ale s rozdílem, že se snažím o něco jiného. Hledám vlastně pořád tak trochu sebe. Přehodnocuji své zásady. Někdy narážím stále dokola, znovu se vracím tam, kde jsem včera skončila.

Největší rozdíl ale vnímám v tom, že když se slepě řídíte podle nějaké příručky, narážíte stále znovu bez toho, abyste se někam posunuly. Když se řídíte samy sebou, vaše kroky budou sice někdy nepatrné, ale nikdy nebudete stát úplně na místě.

Moc mi v tom pomohla kniha S láskou o dětském spánku od Lenky M. Tinkové. I přesto, že v ní nenajdete žádné rady ani techniky uspávání, byla mi tím největším pomocníkem, když se kluci začali po pár měsících budit a já jen dokola poslouchala rady od mého okolí. Protože dvojčata stále odmítají spát celou noc, občas se k ní vrátím. A není jen berličkou pro unavené mámy, je přesně tím, co potřebuje každá z nás, když je s výchovou na začátku. Podporu a pochopení. Potvrzení, že věci, které cítíme, jsou v pořádku a cesta, kterou jsme si vybraly, je ta správná, protože je naše.

♥ ♥ ♥

To bylo vážné, teď něco vtipného prosím:

Chci se dozvědět víc o podpůrné skupině pro maminky: