Doutnající sopky z písku

Dveře domu se otevřely a ven se kromě nevětraného vzduchu linula vůně starých vzpomínek. Vzpomínky jsou jenom pocity, některé nejsou ani jasné, možná ani pravdivé, čas si je dobarvil podle svého. Pomalu je jednu po druhé vytahuji odněkud z dávných dob a jako malé střípky je skládám k sobě. Zavírám oči a vidím moji babičku, jak stojí na studených dlaždicích, s otevřenou náručí a vysokým hlasem křičí: "Moja!", dívá se těma úzkýma očima, ve kterých je radost a smutek zároveň. Z kuchyně cítím vůni vařených brambor a smažených řízků. Nejdřív ale vyběhnu do druhého patra. Trochu mě to tam děsí, možná za to může to ticho. Jdu se podívat, jestli nenajdu něco sladkého, babička tu na velké dřevěné police skládá banánové dorty a taky karamelové sušenky s oříšky polité čokoládou.

Když otevřu oči, jsou tu jen ty studené dlaždice, všechno ostatní odsud odnesl čas, spolu s kuchyňskou linkou, u které babička tak často stávala. Z horké vody tahala provázky sýra, které pak motala na prkénko a namáčela do slané vody, dělávala domácí zmrzlinu a k snídani nám ohřívala párky v hrnci. Talíře i skleničky vždy strašně klouzali, nepoužíval se jar, protože se voda z nádobí lila prasatům. Mýt nádobí pod tekoucí vodou se nesmělo. Babička mě občas brávala v neděli do kostela a já měla strach, jestli dělám vše, jak se má. Se zdviženým prstem mi říkávala, ať nikdy nepřísahám a že tetování jsou satanovi obrázky. Chodilo se na pole obracet seno a když se pak skládalo do seníku, hodiny jsme do něj jako děti skákaly. To utrpení ve vaně bych pak nikomu nepřála 😊. Hrávaly jsme si u potoka za domem a večer jsme čekaly, až děda povede domů krávu. Jezdily jsme na kole po vesnici a starosti nechávaly dospělým, ať si s nimi poradí.

Tak jsem trávila alespoň kousek každých prázdnin, na slovenské vesnici na Oravě, kde teploty zřídkakdy překročí 25 stupňů. Jsem vděčná, že jsem měla šanci poznat to, co bych jako holka ze sídliště nikdy neviděla. Jako dítěti mi tu nic nechybělo. Jako máma si uvědomuji, jak moc jsem zhýčkaná dnešní technikou. Prádlo nemusím máchat v potoce, vypere ho pračka, nemusím ho věšet, mám sušičku, nádobí za mě umyje myčka, brambory neokopávám na poli, nekrmím krůty a nemusím je porcovat, nemusím si ručně vyrábět máslo, sýr, ani jogurt, to všechno stačí jen koupit, nemám čtyři děti, ale jen dvě...

Nějak mi z téhle perspektivy přijde směšné, když občas řeknu, že nemám čas. Důvodem je možná právě moderní technika, která nám ho šetří velkou hromadu, ale za každou cenu si ho potřebuje brát zpátky. Z pomocníka se vyklubala mocná nenasytná příšera, která chce pořád víc a víc. Vzdaluje nás od přírody a co víc, díky ní jsme zapomněli být trpěliví. Neustále někam spěcháme a jsme zvyklí mít všechno hned. Já ale věřím, že příroda se tak snadno nevzdává. Stále nás láká zpátky k sobě. Možná proto kváskové chleby, farmářské výrobky, bio produkty, proto si stále pěstujeme na zahrádkách zeleninu, chodíme do přírody, vracíme se k ručním pracím. Ona nás volá. Umíme jí naslouchat?

Minulý týden mě naplnilo opravdové štěstí. To, když jsem měla možnost malou část toho všeho ukázat mým malým houbičkám, průvodcům, mým malým dětem, co neřeší ani minulost, ani budoucnost a bezvýhradně ovládají kouzlo přítomného okamžiku. V místech, kde jsem trávila převážně dětství, jsem se rozpomínala na věci, které jsem uložila někam hluboko do paměti. Život na vesnici je tvrdý, skrývá svá tajemství a štěstí si tu jako všude musí hledat svoje cesty. Jako dítě jsem ale nic z toho nevnímala. Záleželo mi jen na tom, aby se všichni okolo mě měli dobře, abychom byli spolu, někdo mi věnoval pozornost, aby byla okolo mě pohoda a místo křiku jsem chtěla poslouchat smích.

A tak to bylo vlastně celé dětství, ať už jsem byla kdekoliv. Nezáleželo mi na tom, jestli to bude někde na drahých atrakcích, bylo mi jedno, kolik peněz rodiče utratí. Chvíle, které mi leží na srdci jsou ty, při kterých jsme společně hráli karty. Když dospělí roztáčeli bazén a my se pak nechávaly proudem unášet dokola tak dlouho, dokud se nám netočila hlava. Když jsem byla nemocná a máma zašla do videopůjčovny pro filmy. Když jsme na zahradě hráli ping pong a děda nás učil střílet vzduchovkou. Když jsem mohla babičce pomáhat v kuchyni. Když jsme si stavěly sopky z písku a uprostřed nechávaly doutnat sirky.

Bezstarostné dětství, možná to je naše největší přání a bylo i našich rodičů. Moje dětství je stejně jako kouř ze sopek už dávno pryč, ale vzpomínám na něj ráda. Znovu zavírám oči, nitky ze vzpomínek se proplétají a tvoří staronové příběhy. Zkuste je na okamžik zavřít spolu se mnou a vybavit si ty vaše chvíle. Momenty, kdy s vámi někdo byl jen tak, chvíle, kdy jste cítili bezpodmínečnou lásku. Vzpomeňme si na ně, až budeme naše děti "odkládat" někam stranou nebo až je budeme uplácet drahými dárky. Pozornost moc nestojí, čas možná ano, ale chceme ho obětovat ve prospěch... čeho vlastně?

"Naším normálním lidským sklonem je těšit se ze života, hrát si, zkoumat svět, být šťastný a milovat."

Don Miguel Ruiz, Čtyři dohody