Dovolit si vypnout

24.04.2023

Po několika měsících mám pocit, že se konečně zastavuju. Vykrádám čokoládový vajíčka klukům z jejich vyhodované krabice, sedím, píšu, uklízím, hnízdím a tloustnu. Vyzvedávám kluky ze školky po obědě, abych měla záminku jít si lehnout. To jsem celá já, hledat si důvody pro odpočinek, jako kdyby 8 měsíc těhotenství nebyl dostatečný důvod sám o sobě.

Čeká mě ještě několik týdnů. Kolik přesně, netuším. Je to o tolik jinačí než poprvé. Když jsem čekala kluky, v hlavě se mi točila desítka otázek kolem toho "Jak?" Jak se zvládnu postarat o dvě miminka najednou? Jak moc se nám změní život? Jaké to bude, přijít o svobodu? Jak zvládneme cestovat? Jací budeme rodiče? Jak velká je vlastně TA láska k vlastnímu dítěti? Na všechny jsem dostala odpověď a ruku v ruce s nimi narostla hromada nových…

Vlastně přemýšlím, co v sobě řeším teď. Na jedné straně jsem o tolik klidnější v otázkách plínek, kojení, chození na nočník, uspávání, nočního buzení, příkrmů. Vím, že všechno má svůj čas. Že čím víc tlaku na děti nebo na sebe vyvinu, tím je to horší. Tady platí bez výjimek, že méně je více. Na druhou stranu třetí dítě naskakuje do rozjetého vlaku. Mám obavy z toho, že nebudu mít dost síly, aby každý z kluků dostal dostatečně pozornosti, bojím se vyčerpání. A největší strach mám z toho odpojení, které právě to zmiňované vyčerpání může přinést. Odpojení od vědomého rodičovství, ať už si pod tím představujete cokoliv. Pro mě je to být co nejvíce u sebe, protože jen tak můžu relativně v klidu zvládat vyhrocené situace, které každý den přichází. Děti a jejich emoce zkombinované s těmi mými, hormonálně vyšinutými ať už těhotenstvím, budoucím šestinedělím nebo prostě nedostatkem odpočinku.

Jedna z nejdůležitějších prevencí je podle mě nebát se o tom mluvit, sdílet s partnerem, kamarádkou, podporujícím okolím. Dovolit si přiznat chybu, slzy a občas i trochu hysterie (i když to většinou muži špatně snáší, ten můj především 😊). A samozřejmě dovolit si odpočívat.

Vlastně pro mě bylo docela jednoduché odpočívat, když se kluci narodili. Byl podzim, brzy přišla zima, výprava ven připadala v úvahu jen pokud jsem na to nebyla sama, tak jsme proleželi v posteli a na gauči první měsíce jejich života a mně to nevadilo. Poprvé v životě jsem měla pocit, že si můžu dovolit nikam nespěchat, že na to mám plné právo. Moc ráda na to vzpomínám. A vím, že tentokrát mě to bude stát pravděpodobně mnohem víc práce. Některé věci prostě nechat být. 

Říká se, že děti nás učí zpomalit. Já mám ale pocit, že je to takový skrytý oxymóron, protože je to spíš jako pokoušet se pomalu se kolem sebe rozhlížet, když si to zrovna svištíte na horské dráze. Na horské dráze emocí a poznávání světa😊. Možná to v ostatních rodinách funguje jinak, ale u nás se vyžaduje vše okamžitě, trpělivost dětí se pohybuje na bodě nule, ale na počítadle intenzity ručička kmitá kolem vrcholu. Kluci mluví, pořád, nepřetržitě, to znamená, že se od nás domáhají stoprocentní pozornosti. V kombinaci s tím, že musíme předvídat hned několik kroků dopředu, protože věřte tomu nebo ne, dva je víc než jeden a síla dvojčat není dvojnásobná, ale spíš dvě na druhou 😊.

Takže dovolit si vypnout je pro mě teď znovu téma číslo jedna.

Jak jste to měli s druhým nebo třetím miminkem? Dařilo se vám odpočívat? Co vám nejvíc pomohlo? 

Existuje snad sladší pohled než je na spící dítě? Snad jen na dvě spící děti zároveň :-)
Existuje snad sladší pohled než je na spící dítě? Snad jen na dvě spící děti zároveň :-)