Jak jsem po porodu křičela, potichu...

Přemýšlela jsem nad všemi těmi (slovy mojí babičky) fejsbůky a instaklamy, co nás nutí prezentovat tak nějak pokřivenou realitu. Dělám to já, děláte to vy, děláme to všichni. Prezentujeme se v lepším světle, vyfotíme 10x, vybereme, vyřízneme, přejedeme filtry a je to. A mateřství a péče o děti není výjimkou, prostě většinou sdílíme pěkné chvíle, naše roztomilé, usmívající se ratolesti, i když všichni vědí, že výchova dětí není jen procházka růžovou zahradou...NEBO NE?

Nebo jsme postupem času zapomněli, co je realita a co ne?

Nesdílíme ty těžké chvíle, možná proto, že se za ně stydíme? Kdyby se to okolí dozvědělo, jak bych asi vypadala, když ostatní vše zvládají bez problémů?

A co teprve ty chvíle, těsně po porodu, kdy svoje emoce nemáme ve svých rukách. Kdy se z nás stávají hysterické, ubrečené, přecitlivělé ženské. Odmítáme je, protože se nehodí, protože chceme být slušné, protože se jich bojíme? Nebo protože nám nikdo neřekne, že je to tak v pořádku, že máme právo se tak cítit.

Mám právo se chovat nerozumně? Nebo se musím chovat tak, jak to očekávají lidi kolem mě?

Po porodu za mnou začaly do porodnice chodit návštěvy. Tedy za mnou, podívat se na dvojčata. Všichni se předem slušně zeptali a já první dny slušně odmítala. Ale pak jsem povolila, vždyť oni se chtějí jen podívat, pochovat, popřát hodně zdraví, co je na tom špatného?

Asi nic, ale pamatuji si, jako by to bylo včera, jak jsem seděla na posteli, snažila se usmívat a odpovídat svým přátelům, ale v duchu jsem prosila a křičela, "Prosím běžte už domů, chci tu být jen se svým mužem a dětmi."

Jen málo věcí bych v minulosti udělala jinak. Pokud něco není podle mých představ, prostě si řeknu, že to tak mělo být a snažím se z toho poučit. Tohle je ale jedna z těch mála věcí, kterých opravdu lituji. Mrzí mě, že jsem si nedokázala uhájit svůj prostor, že jsem nedopřála mně a mým dětem soukromí a klid.

Jednou jsem to prostě nevydržela a vyhodila jsem z nemocničního pokoje mýho tátu s tím, že jsem moc unavená. Lhala jsem, z táty byly cítit cigarety. Nikdy před tím jsem s tím neměla problém a vlastně ani potom, ale v tu chvíli to nešlo vydržet. Uvnitř jsem cítila, že musím chránit svoje novorozená dvoukilová miminka. Cítila jsem pak hrozné výčitky. Chovala jsem se neslušně, nerozumně? Celý svůj život jsem slyšela, že musím být přece rozumná.

Má být máma po porodu rozumná? A proč?

Asi čtvrtý den po porodu jsem šla na vyšetření k lékaři, řekl mi, že je vše v pořádku, když jsem se vracela na pokoj, přepadl mě najednou strašný smutek, jako kdybych ho prostě potkala na chodbě, najednou byl se mnou. Doprovodil mě až na pokoj a tam se mnou pár hodin zůstal, pak prostě odešel, asi navštívit další bezradnou mámu...

Odborná literatura má na tohle všechno termíny. Říká se jim baby blues, objevují se obvykle 3-4 dny po porodu a jsou spojeny s velkými psychickými výkyvy a změny nálad od radosti přes smutek až po zlost, prochází si jimi až 80 % žen. Pokud tyto výkyvy nálad po pár dnech neodezní, naopak se prohlubují a přidává se k nim např. nespavost, mluví se o tzv. poporodní depresi, kterou trpí 10-20 % žen. Ve výjimečných případech pak může poporodní deprese přerůst v laktační psychózu, jedná se o nejzávažnější formu. Ženy mohou trpět halucinacemi, sebevražednými myšlenkami i myšlenkami na vraždu dítěte, objevuje se u jedné ženy z tisícovky.[1]

Když vynecháme laktační psychózu, nejedná se podle mého názoru o zanedbatelná čísla, právě naopak. A jestli jsou ta čísla opravdu tak vysoká, a já tomu věřím, už jen ze zkušeností žen kolem mě, pak by všechny tyto pocity smutku měly být považovány za normální.

Nemůžu se zbavit dojmu, že tomu tak ale úplně není. Trochu smutná, to jo, trochu dojatá, to jo, ale přecitlivělá, to už ne-ne-ne. Pamatuji si, jak mi okolí před porodem říkalo: "Jo, šestinedělí, to je náročný...to je těžký...to je peklo." Ale jak náročný? Jak těžký? A každý si peklo představuje jinak. A nemohlo by to být náročnější o trochu méně, když bychom věděly, že je normální občas cítit zlost, že ten smutek, který přijde, zase brzo odejde, a že když neodejde, není to naše chyba a je dobré si říct o pomoc?

Mě naštěstí poporodní deprese nedohnala a zůstalo pouze u pár slz, ale z příběhů o poporodních depresích vím, že si ženy procházejí těžkými stavy a často si pak spoustu věcí vyčítají. Mají pocit, že jsou špatné, protože své miminko nemilovaly od začátku, nebo že ho dokonce odmítaly. Možná, když se o tom nebudeme bát mluvit, nebudou si muset další z nás připadat jako špatné mámy?

Třeba jen potřebujeme slyšet, že v tom prostě nejsme samy? A třeba si můžeme dovolit být párkrát za život hysterky...

Nebo zůstaneme těmi emancipovanými silnými ženami, co všechno vydrží? Jsme už přece skoro tak dobré jako muži a muži nehysterčí...


První společná noc, neskutečný pocit štěstí, že i přes to všechno to zvládám a kluci jsou zdraví a můžu je mít u sebe.
První společná noc, neskutečný pocit štěstí, že i přes to všechno to zvládám a kluci jsou zdraví a můžu je mít u sebe.
Třetí den po porodu, druhá probdělá noc, z nouze jsem od sestřiček vyprosila dudlíky, porušena první zásada: "Nechci, aby moje děti měly dudlík."
Třetí den po porodu, druhá probdělá noc, z nouze jsem od sestřiček vyprosila dudlíky, porušena první zásada: "Nechci, aby moje děti měly dudlík."

[1] GEISEL, Elisabeth. Slzy po porodu: jak překonat depresivní nálady. Přeložil Veronika HILSKÁ. Praha: One Woman Press, 2004. ISBN 80-86356-32-9.