Kde jsme nechaly svou ženskou intuici?

Porodem se pro mě změnila spousta věcí. Asi to znáte, "Až budu mít děti, já nikdy nebudu...bla bla ". Najednou máte před sebou to vaše štěstí (nebo dvě :-)), život se vám obrátí naruby a všechny zásady jdou do háje. Když jsem se vracela k době těsně po porodu, uvědomila jsem si, že jsem se jako první vzdala "zásad", které jsou spojeny hlavně s rozumem ("Nikdy nebudu spát s dítětem v posteli"), ale po porodu se rozumem moc neřídíte. Naopak, žena dělá spoustu nerozumných věcí. Uvědomila jsem si, že to je ten čas, kdy můžeme naši ženskou intuici znovu objevovat, tak, že se jí nebudeme bát a nebudeme se za ní stydět. 

Tak dlouho jsme se jako ženy snažily prodrat do mužského světa, až se nám to opravdu podařilo. Mám pocit, že jsme úplně zapomněly na naše sny a ženskou intuici. Často se vysmíváme tomu, co se nějak vymyká naší logice. Navíc se v poslední době často setkávám s tím, že o mateřství a péči o děti, mluví na veřejnosti hlavně muži, psychologové, psychiatři, pedagogové, jako kdyby mateřství bylo vědeckým oborem.

Jako mámy se prostě najednou více střetáváme s naší ženskou stránkou. Problémem je to, že žijeme ve společnosti, kde se vyznávají hlavně mužské hodnoty jako je individualita, úspěch, nezávislost. Naopak ty ženské, kde se klade důraz na emoce a vztahy, ustupují do pozadí.  

Elisabeth Geisel už před více jak 20 lety ve své knize Slzy po porodu napsala: "Skutečnost, že jsou matky kompetentní, se stále obestírá tajemstvím. Ženy mají spoustu sil a rezerv, a pokud je objeví a začnou rozvíjet, stávají se s z nich špatné spotřebitelky. Něco takového naše konzumní společnost ovšem nerada vidí." Doba se nezměnila, spíše naopak, přitvrdila. Denně nás společnost skrz média a sociální sítě tlačí ke zdi, abychom zvažovaly, zda jsme dostatečně kompetentní, zda jsme dobré mámy. Společnost nám naše schopnosti vymlouvá, abychom sahaly po náhražkách nabízených trhem. A myslím, že se jí to daří lépe a lépe. 

Čím více se vzdalujeme naší intuici, tím více saháme po náhražkách, po něčem, co nás bude ujišťovat v tom, že se chováme správně, že naše děti vychováváme správně. Nemůžu se zbavit myšlenky, že jsme generace rodičů, která má největší přísun informací a zároveň si je svými rodičovskými kompetencemi nejméně jistá. Navenek sice hlásáme a urputně se pereme za to, co jsme si někde přečetli a tvrdíme, že to je to správné, ale nemůžeme to vědět. Nevíme, co se stane, až generace našich dětí dospěje do věku, kdy budou mít sami děti. Naopak, jsem si skoro jistá, že přijdou a řeknou, jo mami a tati, dřív se to prostě dělalo jinak, dřív se tohle nevědělo.

Mrzí mě, že když dnes žena projeví svou ženskou stránku, je vysmívána a shazována, mrzí mě, že se mámy stydí za to, že chtějí dělat pro své děti to nejlepší a mrzí mě, že jako ženy si v tom nedokážeme pomáhat. A tak se, mámy, nehodnoťme navzájem, už tak máme těžkou roli. 

Dlouho jsem bojovala s tím, že mi nepřišlo správné, když máma dá dobrovolně v půl roce dítěti umělé mléko místo mateřského nebo když po roce mateřské nastoupí do práce. Ale pokud mi vadí, že společnost s respektem nebere matky, co ve dvou nebo třech letech ještě kojí své děti, pak mi nemůže vadit, ani když se máma rozhodne pro opak. Pevně věřím, že žena tak dělá podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a dokáže vyhodnotit, co je pro ni i pro její dítě nejlepší, nebo to někdy bohužel jinak nejde. 

Vlastně mě na celé téhle věci mrzí nejvíce to, že obecně společnost respektuje více mámu, která jde do práce po roce mateřské, než mámu, která z ní odchází až ve 3 letech. Spoustu věcí jde přepočítat na peníze, ale péči o dítě ne. A v naší společnosti to přestává být in. To, kolik úsilí vkládáme do výchovy dítěte, nejde totiž vidět...HNED! Chce to čas, ale my jsme zvyklé, že máme vše hned, že když něco uděláme, hned vidíme výsledek. U výchovy si musíme sakra dlouho počkat, než nějaký uvidíme a ještě vlastně nevíme, jak to bude vypadat. To nás udržuje v nejistotě a nejistota také není hodnota dnešní doby. Jsme zvyklé na pohodlí, ale péče o dítě nám, hlavně z počátku, pohodlí nepřináší. Naopak, vstávat k miminku 10x za noc má od pohodlí hodně daleko. Ale my si to potřebujeme zjednodušit, ulehčit. Bohužel, výchova je dřina, je to každodenní nejistota a ještě nám za ní většinou nikdo nepoděkuje. Tak to prostě je! V jedné knížce (asi o výchově :-)) psali: "Zvykněte si, že někdy jste holub a někdy zase ta socha." 

Ve skutečnosti nestojím o to, aby mi za výchovu mých dětí někdo děkoval, ani od nich to v budoucnu neočekávám. Chci jen respekt, respekt za to, pro co se jako máma rozhodnu. A taky chci podpořit vás i sebe, děláme důležitou věc, připravujeme naše děti na cestu, to není málo.

Zkoušejme proto hledat naší intuici, věřím tomu, že jsme jí úplně neztratily. A věřím taky, že když ji najdeme, respekt přijde sám. Protože žena, která ví, co chce, je dostatečně sebevědomá a jistá. Taková žena nepotřebuje, aby jí někdo za něco děkoval, protože ví, že vše co dělá, dělá tak, jak nejlépe umí.