Malý krůček pro dítě, velký krok pro mámu

Po návratu z dovolené nás všechny čekal veledůležitý krok. Kluci šli poprvé do školky. Předcházelo tomu spousta povídání o tom, kam, na jak dlouho a proč půjdou někam, kde nebude maminka. A zvládli to famózně. Musím dodat, že je za tím taky spousta důvodů. Začali chodit jen na dva dny v týdnu, v protější třídě pracuje jejich teta a díky dřívějším občasným návštěvám právě mojí sestry ve školce nešli tak úplně do neznáma.

Po prvních dvou dnech byli nadšení, další týden se mnou už odmítli jít domů. "Maminko, my si tady budeme hrát a domů nejdeme." Ok, jsem opravdu hodně vděčná, že se jim ve školce líbí, ale trochu úcty by mít mohli, že 😊. Lehce nalomené srdce matky necháme být, zůstaneme u toho, co rozum schválí: Hlavně, že se jim tam líbí.

Řekla bych tedy, že až na kašílek, rýmičku a teplůtku po dvou týdnech ve školce to vše zvládají perfektně. Kéž bych to samé mohla říct o sobě. Nikdy jsem se nepovažovala za někoho, kdo na změny potřebuje nějak výrazně víc času. Jsem takový tvor výkonný. Dlouho jedu bez zastavení, zvládám věci skvěle organizovat, a protože v některých částech mého života vyžaduji preciznost (bohužel do toho nespadá úklid ani vaření), dokážu nad důležitými úkoly sedět dlouho, dokud nejsem spokojená. Přesto teď nefunguji tak, jak jsem zvyklá.

Je to zvláštní pocit. Takový trochu navrácený pocit volnosti, který jsem dávno ztratila. Teprve se s ním zase učím být. S námi mámami si život vesele pohrává. Nejdřív jste svobodná jako pták, pak se měsíce až roky tísníte v malé klícce. Proletíte se jednou za čas a stejně se raději vrátíte honem rychle zpět. Potom vás život vrhne zpátky, skoro jako mimino oběd, když si s ním moc brzo hrajete na éro. Prostě tak nějak byste to měly čekat, ale dojde vám to, až když máte poblité tričko.

Takže jo, čekala jsem to, ale stejně moje pracovní nasazení připomíná chraplavý rozjezd dlouho stojícího auta, moc bych se chtěla vydat vpřed, ale vím, že to chce trochu času a trpělivosti. To nemluvím o tom, jaký mám neskutečný luxus, že jsem si mohla tuhle cestu zpět přizpůsobit maximálně podle sebe. Vím to, moc dobře si to uvědomuji, že takové štěstí nemají všechny mámy. 

Měla jsem v plánu spoustu aktivit, pak jsem byla ale nucena se zastavit. Tělo mi celkem výrazně a vůbec ne příjemně dalo najevo, že potřebuji trochu zbrzdit. Že musím zpomalit myšlenky, plány, zběsilé tempo, které jsem si rozjela ve vlastní hlavě. A to jsem si jen smočila nohy v řece. Klobouk dolů před vámi, mámy, které se vrátíte do pracovního procesu ze dne na den, do 40hodinového týdenního koloběhu a najednou jste nucené v proudu řeky udržet rovnováhu, a to není všechno, zvládat u toho ještě spousty dalších věcí.

Na naší první podpůrné skupině jsme se dotkly toho, jak se někdy starší generace našich maminek a babiček diví, proč spoustu věcí nezvládáme. Když máme všechny ty domácí pomocníky, kteří nám dopřávají tolik času navíc. My si stejně stěžujeme, máme pocit, že nestíháme, hroutíme se z povinností navíc. Nechci moc přehnaně bránit naši generaci, protože si myslím, že jsme vlastně spoustu té "odolnosti" poztrácely. Ale myslím, že to byla především odolnost "prostě to všechno zvládnout". My jsme se ocitly v naprosto paradoxní době. Tlak na nás většinou nevytváří vnější okolnosti, nýbrž my samy. Touha po tom, být dobrou mámou, zvládat práci, udržovat se ve formě, věnovat se naplno dětem. Dítě by mělo mít dostatek kroužků: angličtina, sportovní aktivity, kreativní dílnička. Tahle doba jako kdyby neměla limity. Jako kdyby nic a nikdy nebylo dost. Tolik možností. I když se to nezdá, tlak je opravdu obrovský. A i s velkým uvědoměním toho všeho se proti němu špatně brání.

Připomínám si tedy, že není ostuda nejet na doraz. Že opravdu nemusím zvládat všechno a milé čtenářky, maminky, ženy, mysleme na to, že ono se to neposere :-).