Máma je taky jenom člověk
Před několika dny jsem četla jeden příspěvek na Instagramu. O respektování emocí dětí. I když často s podobnými názory souhlasím a rozumím jim, od té doby se mi do hlavy dost nápadně vkrádá taková kacířská myšlenka a pravděpodobně ji nedostanu pryč, dokud to nějakým způsobem nepřevedu do slov.
Myslím, že spousta rodičů, kteří se někdy dostali k nějakému článku, příspěvku, či debatě o respektující výchově ví, že dětem by se nemělo zabraňovat v projevování jejich emocí. Prý se nemá říkat "nebreč" "uklidni se" "běž se vyvztekat do pokoje" "chovej se prosim tě normálně" nebo "uklidni se, vždyť se nic nestalo". Já třeba tohle všechno vím. Protože se považuji za celkem empatického člověka, často přemýšlím nad tím, jak se asi cítí moje děti, jak prožívají to a zase ono. Dá se říct, že teorii mám zmáknutou...
...a pak, před pár dny...stojím v koupelně a najednou křičím na jedno z mých dětí, ať se laskavě okamžitě uklidní, začne se chovat normálně a pokud ne, tak ať odejde do svého pokoje a vrátí se, až se uklidní. TAK! Jsem nahá, hladová, mám neodložitelnou potřebu dát si teplou sprchu, celý den jsem díky mému talentu k naslouchání a práci s lidmi trpělivě poslouchala příběhy, nad kterými si často kladu otázku, jak to, že je někdo schopen nasbírat za celý svůj život tolik utrpení. Prostě tam tak stojím a jenom chci, aby mě celý svět nechal na 5 minut být, aby po mně nikdo nic nechtěl, jen na chvíli. A do tohoto stavu přijde můj roztomilý kluk, kterému bych normálně snesla modré z nebe. Jenže teď po mně chce sestavit lego, prostě teď hned a když mu řeknu, že to nejde, začne se vztekat, pardon, projevovat svoje emoce.
O další hodinu později, když ležíme v posteli a já znovu trpělivě čekám, až kluci usnou, i když oni mají zrovna potřebu si hrát na kočku a myš, už jsem opravdu jen kousek od toho si pobrečet. Lituju sama sebe a v tu samou chvíli mi v hlavě běží tisíc věcí, kvůli kterým na sebelítost nemám právo. První slza. Zjišťuju, že dneska už nemám jedinou kapku energie navíc, nemá cenu se přemáhat, teď je ten čas na to říct si, jak moc to bylo dneska náročný. Teď už fakt brečím. Kromě toho, že toho bylo dneska moc, jsem taky trochu těhotná, a to znamená trochu rozhozený hormony. Naštěstí i horská dráha po každé jízdě zastaví a je trochu času na oddech před tou další, takže zpětně mi tahle situace přijde spíš úsměvná. Co ale už tak k popukání není, je ten zběsilý tlak na respektování emocí našich dětí. Samozvaní neodborníci si ve svých veřejných příspěvcích zahrávají se slovem trauma, které používají tak neohrabaně, že opravdu může nějaké způsobit. Nejsme dnes až příliš svazováni tím, co by se mělo nebo nemělo? Nevytváří to úzkosti z čehokoliv, co řekneme nebo uděláme?
Abyste mě správně pochopili, já rozhodně souhlasím s tím, že zakazovat dětem, aby se emočně projevovali, může mít opravdu negativní důsledky v jejich dospělém životě. Ale také se myslím, že je nevyhnutelné, aby se dítě občas setkalo s realitou, nekomfortem, negativními emocemi, které s sebou běžný život a situace přinášejí. Jako že někdy je opravdu náročný den, že člověk nemá pokaždé energii a čas na to poslouchat ječení nebo pláč. Že i ten může v něčem omezovat. Nemělo by být součástí přípravy na život taky poznání, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého? Když se na to podíváme s odstupem, že prostě nemůžeme dítě respektovat ve všech situacích, protože i my samotní máme nějaké potřeby, že jsme taky jenom lidi?
Plně a naprosto chápu, že dětský mozek se vyvíjí, že malé dítě opravdu těžko ovlivňuje svoje emoční výkyvy a nedělá to, aby nám způsobovalo trýznivá muka (možná?!) Ale obávat se toho, že dítěti někdy řekneme něco nepříjemného? Přirozeně ne s cílem mu ublížit, ale pokud je náš vztah s dítětem založený na lásce a cítí ses námi v bezpečném prostředí, zároveň to ho tím možná připravujeme na to, že s ním celý život nebudou všichni zacházet jen v rukavičkách. Sama o tom musím hodně přemýšlet, protože kluci jsou velcí mamánci. Pomyslně i doslova se drží mojí sukně, která pro ně znamená bezpečí a jistotu a opouštějí mě jen velmi těžko a často se to neobejde bez pláče. Mám to štěstí, že vedle sebe mám mužskou energii, která všechny ty limity a hranice tvoří. Že mám vedle sebe někoho, komu můžu říct, že to bylo dneska fakt na draka a bude mě chápat. Vůbec si nedokážu představit, jak těžký to musí být, když je na takové situace rodič sám.
Samozřejmě, že by bylo nejlepší v té vyhrocené situaci nekřičet, nevypouštět z pusy věci, které nás vzápětí mrzí. Ale...mysleme na to, že máma je taky jenom člověk, že rodiče jsou jenom lidi, co mají jedny nervy...
Protože maminky, tatínkové, z dálky to vždycky vypadalo jednoduše, co? 😊
Více o projektu SPOKOJENÝ RODIČ:
Další článek:
