Mami, mami, mamiiiii, mamíííííííí!
Pamatujete (nebo možná teprve toužebně vyčkáváte) ty první chvíle, kdy po únavném opakování tá-ta-tá-ta přijde konečně má-ma. Naše první zasloužená odměna...
Možná jsem vám už říkala, že mateřská je plná paradoxů. Netoužíte po ničem jiném, než mít chvíli čas sama pro sebe a když ho konečně máte, projíždíte si v telefonu fotky vašich dětí. Chcete hrozně moc spát, ale když už můžete, děláte všechno možné, jen si nejdete lehnout. Strávíte hodiny přípravou jídla v kuchyni, ale nejlepší je stejně nakonec rohlík s máslem. Když máte někam vyrazit, vaše dítě si zrovna dává dvou hodinového šlofíka, i když obvykle spí 30 minut. Celý den ho posíláte, ať si hraje s hračkami, nejvíc se ale zabaví při odchodu z domova.
Takže období, kdy jsem na každé vyslovené má-ma blaženě mrkala jako animovaná postavička, je dávno pryč. Teď často přemýšlím, že si od někoho vypůjčím takový ten malý vynález, kterým se počítají projíždějící auta na dálnici nebo lidi na hromadných akcích. Kolikrát za den asi tak slyším mami? Dokonce jsem se nachytala při tom, jak říkám: "Umíš říct taky táta?" Bože, to je nevděčná ženská, proběhne vám hlavou. Musím vám dát za pravdu.
Jak ven z toho koloběhu stěžování? Jak vnímat ty pozitivní maličkosti, které nám denně starost o děti přináší? Je totiž možné, že se i vy, stejně jako já, v té běžné rutině ztrácíte.
Zastavit se, ohlídnout se, pochválit se...
Když bylo klukům kolem půl roku, začali se v noci budit častěji a častěji. Šlo to nějak plíživě, nenápadně, až najednou skončili v mé posteli a manžel na gauči v obýváku. Můj spánek se proměnil, moje tělo se nějakým zázračným nesmyslným způsobem adaptovalo až do té míry, že jsem si ráno nepamatovala, kolikrát jsem vstávala. I když se moje tělo přizpůsobilo, přesto jsem zažívala rána, kdy jsem se cítila jako po fakt těžké párty. Rozdíl oproti nezapomenutelným vysokoškolským létům byl, že jsem neměla ten luxus, to přes den dospat. Tak jsem si průběžně nenápadně stěžovala a strašně si přála, až se zase jednou vyspím celou noc.
Po těch nekonečně dlouhých měsících nevyspání je to tady. Lépe řečeno už několik týdnů. Myslíte, že jsem to oslavila? Já si toho první týdny ani nevšimla. Vážně, bez legrace, prostě jsem si neuvědomila, že spím celou noc, začalo mi to docházet až po nějaké době.
Tak jak má být člověk spokojený, když si vlastně ani neuvědomuje, že má být spokojený?
Nutit se mít radost z něčeho, co si ani nepamatujete?
Možná se někdy chováme trochu nevděčně kvůli tomu, že každé další období s sebou přináší nové výzvy. Rychlost, jakou se musíme přizpůsobovat, nás nutí koukat spíš dopředu než zpátky. Dnešní zrychlená a výkonově zaměřená doba nám v tom moc nepomáhá. Pravidelně si odškrtávám ze svého seznamu věcí, které jsem zvládla. Ale co s těmi odškrtanými věcmi dál?
Mám takový rituál, že na konci každého roku bilancuji, zda jsem došla svých cílů, které jsem si na daný rok vytyčila. Letos mě něco donutilo ohlídnout se mnohem dříve než až na konci roku. Vlastně i za věcmi, které více méně přišly přirozeně. Takové události bereme jako samozřejmost, i když to tak jasné být vůbec nemusí.
Tak jsem se sama sebe ptala, na co jsem za poslední měsíce pyšná. Bez ohledu na to, kolik sil nás to stálo.
- Kluci ujdou samostatně někdy i 4 km a víc
- Hodně se osamostatnili v jídle, hygieně atd.
- Začali mluvit ve větách :-)
- Přestali jsme kojit
- Začali spát celou noc
- Spaní u babiček a hlídání už probíhá bez breku a stěžování
- Začala jsem částečně pracovat
- Užili jsem si společný týden dovolené
Vlastně bych těch věcí mohla najít mnohem víc. Můžeme tedy větší spokojenosti docílit právě tím, že se na úspěchy a pokroky cíleně zaměříme? Někdy se možná zbytečně bojíme poplácat sami sebe po rameni. Říci si, tohle se nám vážně povedlo nebo tyhle věci jsou sice přirozené, ale pojďme si je užít.
Dokážete si udělat seznam malých velkých úspěchů, které jste za poslední měsíce zvládli?
Co vaše dítě zvládne bez vaši pomoci?
Máte nějaké rituály, které vám pomáhají?
Podívejte se na služby, které nabízíme v rámci projektu Spokojený rodič:
Další článek: