Mateřská "dovolená"

Je to takový paradox mateřství. Když jsme svobodné a bezdětné, máme téměř neomezený čas, který můžeme věnovat své práci, koníčkům, tomu, co nás baví. Ne vždy ho ale využíváme dobře. Občas s ním dokonce plýtváme na věci, které ve skutečnosti ani dělat nechceme. A potom co se v našem životě objeví děti, se nám čas na sebe najednou scvrkne do krátké večerní sprchy (a i to je občas na pováženou) a za předpokladu, že máme v blízkosti babičky, pak i na pár hodin týdně. Nevím jak vy, ale já si tyto vzácné minuty a hodiny pečlivě rozmýšlím. Vlastně mě ten nedostatek času na sebe, dostal ke mně o dost blíž.

My, ženy, se často přeme o to, aby se mateřské či rodičovské neříkalo dovolená, my přece pracujeme. Souhlasím. Na mateřské neexistuje konec pracovní doby, službu máme nonstop. Dvanáctka, po které následuje další a další. Některé jsou pohodové, vyspíme se i 4 hodiny v kuse 😊. Jiné jsou náročné, protože naše dítko dostane bez varování teplotu a zvrací. O úklidu a dalších strastech jsem psala minule. Ale mámy, není to fajn zajít si do parku v "pracovní době", v létě odjet na chalupu a nechat děti běhat po zahradě? Dát si s kamarádkou kávu a přitom pozorovat prapočátky budoucích kamarádství vašich dětí, válet se s dětmi v posteli a když je venku pod psa, strávit celé dopoledne v pyžamu? Něco vám povím (ale za žádnou cenu se k téhle informaci nesmí dostat žádný muž 😊), já si tu mateřskou většinou užívám, a občas si vážně přijdu jako na dovolené. Ano, pravda, na takové zvláštní dovolené. Ale (za předpokladu, že nejste mámou samoživitelkou, to mimochodem klobouk dolů) je to odpočinek od pracovního stresu, úkolů a od někoho, kdo vám říká, co máte a nemáte dělat.

Často se na naše muže vnitřně zlobíme (tedy nejenom vnitřně, že...). Stěžujeme si na to, jaký jsme měly náročný den, s dětmi to přece není žádná legrace. Myslím ale, že primárně nejde o samotné lamentování nad tím, jak těžký úděl jako mámy máme. Podle mě je to spíše o uznání, o projevení úcty, že i když nepřinášíme domů peníze, naše úloha je i přesto důležitá. A možná je to také o respektu, který bychom měly mít samy k sobě. Opravdu považujeme za úctyhodné praní, vaření a výchovu našich dětí? Na to už si musí každá z nás odpovědět sama...

Protože pracuji v pomáhající profesi, je pro mě často těžké koncem pracovní doby vypnout s telefonem i hlavu. Příběhy, a často jsou to životy, s kterými se život nijak nemazlil, mi leží na srdci, i když odcházím z práce. Proto, když se oprostím od všeho toho nepohodlí, co mi péče o má malá dvojčata přináší, mateřskou vnímám jako příležitost. Ne že by mi z ničeho nic nezáleželo na životech ostatních, ale dost možná je tohle jediná mateřská, kterou jako máma zažívám. Tak jsem se rozhodla, dát jí šanci. Využít prostor a podívat se na svůj život z úplně jiné perspektivy, protože se mohu naplno věnovat své rodině a taky sama sobě. Vždy jsem měla pocit, že potřebuji hledat jakousi rovnováhu, jen jsem to nedokázala pojmenovat.

V jednom článku jsem psala o hodnotách, zmínila jsem se o spokojenosti, jako hodnotě, která je v mém žebříčku na prvních místech. A spokojenost jde u mě ruku v ruce s rovnováhou. Hledání rovnováhy mě naplňuje klidem a naopak, klid mi přináší rovnováhu.

Podle východních filozofií je všechno ve vesmíru založeno na polaritě mezi energiemi jin a jang. Tedy mezi energií ženskou, intuitivní, přijímající, harmonizující, napojenou na rytmy přírody a energií jang, mužskou, logickou, přímočarou, intelektuální energii, která usiluje o ovládání a je spojena s individualitou. Je krátkozraké vnímat jin a jang jako ženu a muže, v každé ženě je jang a v každém muži se zase nachází energie jin. Oba principy bychom měly rozvíjet, aby dokázaly existovat v harmonii. 

Stejně tak i v mateřství bychom měly hledat souznění mezi těmito stránkami. Jestliže zanevřeme na jang, můžeme se topit ve svých pocitech, litovat se, budeme poddajné a pečující, naše potřeby půjdou stranou. Když oproti tomu potlačíme jin, může se stát, že logika a rozum přepere naše mateřské instinkty a my se budeme řídit spíše tím, co by se mělo než tím, co doopravdy cítíme. Nedá se říct, že by jedna stránka byla správná nebo lepší než ta druhá. Spolupráce těchto sil nám může zajistit více vnitřní spokojenosti.

Jak takové harmonie docílit? Bylo by pošetilé chtít o tom napsat článek, když jsou na tom postaveny celé filozofie. Ale kdybych měla vybrat jeden malý střípek, ráda bych se chvíli zastavila u pocitů, jak je popisuje Anita Johnstonová. "Mám vztek, cítím zlost, lítost, smutek... Přeháním, jsem přecitlivělá, není důvod abych se takhle cítila." Asi to znáte. Shazujeme naše pocity, potlačujeme negativní emoce. Spolu s tím se stává, že jako mámy obětujeme svoje touhy pro naše rodiny. Děláme jednostranné kompromisy, abychom zachovaly klid a mír v našich domovech. Všemi těmito věcmi jsme vypnuly náš vnitřní radar, naši intuici. Naše pocity se hromadí a pak, často během těch několika vypjatých dní v měsíci, to prostě bouchne. Silnou bolestí hlavy, břicha, nervozitou, vztekem, který už nemůžeme ovládnout.

"Neexistují správné a nesprávné pocity. Pocity prostě jsou," píše Johnsotnová ve své knize Ženy, které jedí ve svitu Luny. Autorka se zabývá hlavně poruchami příjmu potravy u žen, ale podle mého kniha tyto poruchy v mnohém přesahuje. Dotýká se totiž samotného ženství. Zpracováváním emocí se potýká každá z nás, Johnstonová zde uvádí jeden z možných pohledů, jak se na ně můžeme dívat. Říká, že když se objeví nějaký pocit a zaklepe nám na dveře, nemáme se před ním  schovávat a zavírat mu před nosem. Máme ho přijmout se ctí a respektem, protože nám ve skutečnosti může pomoci. "Pokud na své pocity přestaneme pohlížet jako na nepřítele, jako na překážku, co nám komplikuje život, dokážeme si k nim vytvořit jiný druh vztahu. Když se s nimi sblížíme, zjistíme, že nám mohou být spojenci a průvodci na této cestě, kterou nazýváme život."

Čím více času věnuji otázce ženské intuice, tím častěji se mi stává, že mě to vrací k malým dětem. Pamatujete na naše děti? Smějí se a vzápětí brečí. "Ještě se nenaučily bát svých projevů, nedůvěřovat svému tělu a dosud si nevypěstovaly obsesi dělat dobrý dojem na okolí. Děti žijí od jednoho emocionálního momentu k dalšímu." My se svých emocí bojíme, zakazujeme si je a zastavujeme jejich přirozený tok. Často se to pak může odrážet na ztrátě kontaktu se svým tělem a jeho potřebami, vyústit v problémy s jídlem, přílišným cvičením, počítáním kalorií. O tom ale zase příště... 

JOHNSTON, Anita A. Ženy, které jedí ve svitu Luny: jak mohou ženy proměnit svůj vztah k jídlu a vlastnímu tělu prostřednictvím intuice, mýtů a prastarých příběhů. V Praze: Rybka, 2011. ISBN 978-80-87067-33-8.