Obklopeni láskou

Dnes čtěte jen napůl, spíš v sobě. Nesnažte se pochopit, věřte. V lásku.

♥ 

Čichám jim k vláskům a obdivuji přírodu, jak je vychytralá. Člověčí mláďata jsou tak dlouho roztomilá, protože potřebují dlouhý čas naši péči. Líbám je na ramínka a do rukou beru jejich nožičky. Rostou, ale stále mají prstíky roztomilejší než ta nejroztomilejší věc na světě. Už mě dokážou obejmout a dát mi pusu. To je dar.

Jsou tu vědomě, z lásky. A možná taky z lásky k tradici. Někdy se o ni bojím, o tradici. Taky o vztahy, o lásku, o hodnoty, o sliby, o úctu, o pokoru, o tebe, o nás, o sebe...

Stojíme před oltářem a mraky se rozcházejí, aby mohlo nahlédnout slunce. Je to skutečné, a přece to vypadá, jako kdybych si to vysnila. Něco jsem slíbila, on něco slíbil. Věřím tomu, i když všechno kolem mě napovídá o opaku. Tou vzdušnou čarou je to už víc jak tisíc dní. Tisíckrát zapadlo slunce a znovu vyšlo. A dál bude zapadat a vycházet, bez ohledu na nás. Ale tehdy vyšlo kvůli nám. Vím to.

Příprava, rituál, oslava ženství, odevzdání. Táta, co na mě čeká pod schody a po jeho boku můžu dojít tam, kam kráčím už tak dlouho. Slzy a štěstí. Vděk a rodiče, kteří nechápou, že to tak rychle uteklo. Dlouhé minuty obětí a lásky. Dojetí a smutek tam někam nahoru, protože mě nemůže obejmout, ale vím, že tam na mě dává pozor a je hrdý.

Slyším smích, spoustu smíchu. Průhledné tekutiny, co se snaží utéct přes okraje plastových panáků. Mám na sobě boty s pásky bez podpatků. Pivo, hodně piva a na ohni se pomalu začíná otáčet velký kus masa. Hraje hudba a okolo mě jsou všichni, které mám ráda. Sněhově bílé šaty mám od hlíny, ale je mi to jedno, jsou moje, stejně jako tohle místo, jsme tu doma. Něco tu nechávám, a přece to budu mít stále u sebe. Začíná se mi točit svět. Držím tě za ruku a už se tě nechci nikdy pustit. Prosím, drž mě pevně.

Skončilo tehdy JÁ a začalo MY?

Je manželství přežitek?

Je svoboda návyková?

Proč se tak úzkostně bojíme mít závazky? Strachujeme se o JÁ, ale stejně nevíme, kde ho hledat. Podstatnou část svého života usilovně hledáme další JÁ, které by nás pochopilo. Toužíme po otevřené náruči, která by nás přijala bez podmínek. A naše náruč? Říká ALE. A občas si samy stříháme křídla v domnění, že tak je to nejlepší, že pak budou všichni okolo nás spokojení. 

Z úst nám unikají sliby, které nemyslíme vážně. Děláme věci na oko, a ne ze srdce. Hledáme, doufáme, neslyšíme, nevidíme, nechápeme. Jen chceme, pro sebe. Nevidíme naše rodiny. Jsme obklíčeni luxusem, ale zapomněli jsme se obklopovat láskou.

Mám chuť vykřičet to všechno do světa i do sebe, ale mlčím. Bylo by to moc troufalé. A smutné, pokud by to byla pravda.

Vím, že svět je dobré místo, vím, že lidé se rodí s duší hodnou lásky. Vím, že když se jim té lásky nedostává, jejich duše sbírá na své cestě černé vzpomínky a zatemňuje tak vše kolem. Vím, že děti potřebují lásku. Vlastně je to to jediné, co opravdu potřebují. Někdy na chvíli zapomenu. Pak je mi to líto.

Přemýšlím o tradicích. Mám je ráda. Dávají mi pocit bezpečí a jistoty. Někdo si myslí, že ten pocit je falešný. Je důležité vědět, co si myslím. Myšlenky jsou mocné. Slova taky. Jistotu od nejistoty dělí pouhé ne-. To je dost málo. Proti ne se musí bojovat. Taky proti falešné jistotě a falešným tradicím.

Tradice je pouto. Je to stará roubená chaloupka. Pletené ponožky. Svíčky. Ukolébavka, kterou broukáme do naší náruče. Je to vůně tabáku, citronová zmrzlina a tvarohové buchty. Bílé šaty. Černé šaty. Látkový kapesník úhledně srovnaný v kapse saka. Koště z proutí. Je to teplá deka, čaj a příběhy. Tradice není zakrnělost, jsou to kořeny. Kořeny jsou důležité. Pro svou sílu, přináší stabilitu, místo, život.

Nezapomínejme na JÁ, i když jsme MY. Nebojme se být MY, protože když je MY pevné a zdravé, JÁ tu má své místo. Tajně věřím, že se věci obrátí a tradice se stanou znovu důležité. Že víc začnu vážit svoje slova a že dohody, které udělám, dodržím. A lidi začnou hledat znovu v sobě...