Zde prosím už opravdu, ale opravdu ukončete kojení, děkujeme!

13.07.2021

Moc dlouho jsem přemýšlela, jestli s tématem kojení ještě někdy přijdu, veřejně. S vědomím toho, že se jedná o citlivé a osobní téma, jsem ale dospěla k rozhodnutí. Začala jsem psát tento blog z několika důvodů. Před tím jedním nemohu jen tak zavřít oči: Dodávat jistotu tam, kde se ženská intuice dostává do konfliktu s tlakem okolí. Kojení samo o sobě stojí v první linii těch nejkontroverznějších témat, v těsném závěsu za ním je nošení dětí a chození na nočník 😊.

Po náročných začátcích a stresu z toho, jak "ukojím" dvojčata, přišlo krátké období užívání si toho jedinečného a krásného kontaktu. Potom se dostavil stres v podobě: Jak se budou ti dva závisláci odnaučovat!?! Okolí mi v tom bohužel ani náhodou nepomáhalo. Neustálé obavy o to, jakým způsobem a kdy to ukončíme a kolik pláče a rozčilování u toho bude. To mě vlastně někde v pozadí provázelo stále.

A teď přišel konec. Po dvou letech a téměř 8 měsících. Bez jediné slzy. Nebylo to ze dne na den. Předcházela tomu spoustu věcí a já se o ně s vámi dnes chci podělit. V žádném případě ne proto, že si myslím, že tato cesta je tou jedinou správnou, ale protože byla NAŠE, vybrala jsem si ji a nenechala si do ní od nikoho mluvit. Věřím totiž, že na to má právo každá máma.

Tak jako existuje nespočetně přístupů ke kojení, je tu i mnoho variant, jak ho ukončit. Někdo vám poradí, ať počkáte do tzv. samoodstavu. Tedy, až se vaše dítě přirozeně přestane chtít kojit, což může být klidně ve 4 letech. Od dětského lékaře se možná dozvíte, že rok bohatě stačí a pak dítě mlékem nic důležitého nedostává. Vy sama možná několikrát zažijete situace, kdy vám kojení začne být nepříjemné. Chci vám dodat sílu, že ať už se rozhodnete jakkoliv, nejdůležitější je, aby to rozhodnutí bylo vaše. Nejsem žádný odborný poradce, jen vám povím svůj příběh a co si z něho odnesete, už nechám jen na vás...

Prošla jsem si několika obdobími, kdy jsem cítila nejistotu v tom, zda pokračovat nebo ne. Asi největší přišla, když se blížily druhé narozeniny dvojčat. Často jsem říkala, že budu kojit do dvou let. Nastavila jsem si sama v sobě hranici, za kterou už se nemůžu vydat. Možná i takovou obranu před ostatními, kteří na mě někdy koukali trochu zvláštně. Byl to pro mě mezník a myslela jsem si, že za ním se čirou náhodou vylíhne dospělák. Kojit velké dítě je nevhodné. Ale pro koho? Když přišly druhé narozeniny, vůbec nic se nezměnilo. Možná právě naopak, nejistota zmizela a já si řekla, že teď už je to stejně jedno. Byly to stále moje děti, ještě miminka, která se chtějí přitulit a láska spolu s pozorností je pro ně zatím nejdůležitější věc na světě. Ano, nechtěla jsem si nechat vzít pocit výjimečnosti. Pocit, že jsem pro ně ta nejdůležitější osoba na světě.

Kromě toho nám to pomáhalo hlavně v noci. Já se tak i přes časté buzení mohla vyspat a přes den jsem kojila stále méně. Je to zhruba dva měsíce, co mi to ale v noci začalo vadit. Kojení několikrát za noc se najednou z pomocníka proměnilo v protivného omezovače svobody. Postupně jsem cítila stále větší jistotu, že přišla doba na velkou změnu. A kluci to pochopili, trvalo týden, než se nám podařilo v noci přestat úplně. Pár slz sice na polštář ukáplo, ale nebylo to nic, co by mi rvalo srdce. Přes den jsem vysvětlovala, k večernímu uspávání jsme si vybrali jiný rituál a nechali jsme si polední kojení. To mi nevadilo, protože kluci po obědě rychle usnuli. Oba si mezitím našli způsob, jak usnou i bez kojení a já byla rozhodnutá, že do samoodstavu čekat nechci. Týden před naší dovolenou jsem kluky začala připravovat na to, že tam už pojedeme bez. Žádné zalepování prsou, dohady, pláč, spaní v oddělených místnostech. Stačilo o tom úplně jednoduše mluvit, protože už jsou tak velcí, že chápou spoustu věcí. Když jsme odjížděli, sami o tom všechny v nejbližším okolí informovali 😊.

Dovolenou jsem si vybrala, protože jsem doufala, že změna prostředí a množství podnětů nám pomůžou. Tak to také bylo. Oslavili jsme ten konec krásně, bez pláče a bez výčitek. Možná vám to přijde moc, proč něco vysvětlovat dětem, které tomu stejně nerozumí. Děti rozumí víc, než si dokážeme připustit. Moje děti mi to dokázaly už několikrát.

Nebyla to lehká cesta, často mě opouštěla jistota a rozhodně jsem na to nebyla sama. Moc bych takový konec ale přála všem maminkám, které z toho mají obavy a je úplně jedno, jestli přijde po pár měsících nebo 4 letech. Dejte na sebe, na to, co vyhovuje právě vašim dětem a hlavně vám. Přizvěte k tomu i partnera a vysvětlete, proč je to pro vás důležité. Mluvte o svých rozhodnutích se svými dětmi. Obklopte se mámami, co mají podobný názor jako vy.

Pravděpodobně jedno z největších díků musím dát knize Prosím, spinkej, kterou jsem tu už určitě nejednou blahořečila. Přinesla mi nejenom uklidnění v tom, že kluci jednou začnou spinkat celou noc, ale také, že když věcem nechám volný průběh a budu následovat svoji intuici, všechno půjde prostě snáz. Ve všech směrech. Existuje tolik způsobů jak udělat z něčeho, z čeho máte obavy něco, na co budete s úsměvem vzpomínat. A taky mnoho způsobů, jak si věci zkomplikovat. Myslím, že je jen na nás, jak se k tomu postavíme.

Přeji vám, milé mámy hlavně sílu na to, ustát si vlastní rozhodnutí. Věřte mi, stojí to za to! 


Prostě myslet na mlíko nebyl ani čas :-)
Prostě myslet na mlíko nebyl ani čas :-)

Možná si vzpomínáte na první článek o kojení. Už je to neuvěřitelný rok a čtvrt...