"Zde prosím ukončete kojení, děkujeme"

Jsem si jistá, že dnes naštvu jednak tvrdé zastánkyně kojení a hned v druhé řadě bojovnice za práva žen. Pro koho tedy bude dnešní článek? Jako vždycky, pro obyčejné mámy.

Možná jsem se o tom zapomněla zmínit, ale narodila jsem se ve znamení vah. Nevím, jak dobře se vyznáte v terminologii zvěrokruhu, ale už ze samotného názvu lze vyčíst, že váhy obyčejně všechno váží. Na svých pomyslných miskách vah vše zvažují tak dlouho, až to obvykle okolním lidem začne lézt na nervy. Nemáme rády rychlé soudy a pokud nám někdo tvrdí, že je něco stoprocentně bílé, budeme se s ním přít do roztrhání těla, že nějaký kousek černé tam jistě být musí. Tak se na vše, i já, dívám ze všech stran několikrát, a pak pro jistotu ještě jednou, aby to náhodou nebylo vůči někomu nespravedlivé.

A tak, když přijde na řadu něco tak "kontroverzního" jako kojení, vážím, prohlížím, obracím, a při tom stojím prostě někde uprostřed. Někdo by možná řekl, že je to pokrytecké, ale je to jednoduše moje vnitřní sžíravá touha po spravedlnosti.

Myslím, že většině z vás je jasné, proč jsem si jako obětního beránka vybrala právě kojení. Asi se nemusím zbytečně vypisovat s radami a tipy okolí, s kterými se každá z nás potkala, či potkává minimálně při každém střetu se starší generací. Nechci se tu zaobírat ani tipy, ani technikami, ani tím, do kolika let by se mělo či nemělo kojit, takových informací jsou na internetu mraky. Chci si jen, společně s vámi, sáhnout do svědomí a podívat se někam dál.

I přesto, že klukům je už téměř rok a půl a stále kojím, nejsem žádná jeho fanatická zastánkyně. Pokud jsem něčeho zastánce, tak informovanosti. Když má člověk dostatek informací, může se také rozhodnout. (Samozřejmě se vším respektem k ženám, které tuto možnost nemají a kojit prostě nemůžou). Naše mámy většinou neměly na výběr. Když jsem v šesti týdnech po narození začala neutišitelně plakat, moje máma nevěděla, že problémem není nedostatek mléka, ale že mě pravděpodobně brzy čeká růstový spurt. Stačilo jen kojit mě častěji. Díky tehdejší neinformovanosti se jelo pro Sunar. A nebyla zdaleka jediná. Tak to bylo, nikdo na tom nic nezmění a našim mámám to v žádném případě nemůžeme mít za zlé.

Asi bych se s většinou z vás shodla, že kojení je tedy v mnohém lepší než umělá výživa, má to spousty výhod: ulevíte celkem podstatně rodinnému rozpočtu (v případě dvojčat to platí dvojnásob), nemusíte s sebou tahat láhve kamkoliv se pohnete, v noci vstávat a ohřívat mléko a můžete o několik měsíců oddálit stavy "nejradši bych někoho zabila" způsobené PMS 😊 . A stejně to slovo "kontroverzní". Cítím opravdu silné napětí, které kolem kojení panuje. Ono všechny tyhle výhody jsou fajn, do nějaké doby. Když uplyne pár měsíců, něco se stane, jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Už to není tak fajn, možná už to není potřeba, jestli už ty děti nejsou moc velké, jak to bude vypadat a taky, možná i mě to trochu omezuje?

Kojení omezuje naši svobodu. A ruku na srdce mámy, bral vám někdo v posledních letech nějaké svobody? Spousta mých kamarádek, a žen v mém okolí, rodí kolem třicítky, to je sakra dlouhá doba od toho, co stojíme na vlastních nohách. Máme většinou dobré zázemí, naše děti jsou plánované, někdy i roky, už máme za těch pár let nasbírané i nějaké ty životní zkušenosti. Prošly jsme si vztahy neúspěšnými i úspěšnými, musely jsme si budovat pracovní pozici, máme srovnané priority. A po těchto několika svobodných letech přichází odpovědnost. Svoje životy teď neřídíme my, ale řídí je za nás malý tvoreček, který má sotva půl metru. Jak postupně tenhle uzlíček roste, bývá na nás méně a méně závislý, vyžaduje sice pořád hodně pozornosti, ale najednou zjišťujeme, že se od něj můžeme vzdálit, že ho může pohlídat někdo jiný. Ale něco nás k němu stále silně váže, doslova, fyzicky. Je to vlastně jediné hmatatelné pouto, které nám brání v tom, se opět rozlétnout do toho obrovského světa plného dobrodružství, svobody a nezávislosti.

Bude silnější naše touha po "svobodě" nebo si zkusíme více vážit toho, že nám příroda dala oproti mužům tuto možnost? Co kdybychom na sebe byly více hrdé?

První týdny, než jsem se s dvojčaty "vyladila", bylo kojení někdy opravdu boj a fungovali jsme často na metodě pokus-omyl. Ale když jsme tohle všechno společně překonali, přišla velká odměna. Bylo to v první řadě obrovské posílení mého sebevědomí (po všech těch: "dvojčata neukojíš"), mého ženského sebevědomí. Když vidíte, jak vám doslova před očima roste vaše dítě, jen VAŠÍ zásluhou, je to jako zázrak. A když vám takhle rostou před očima děti dvě, je to prostě zázrak přírody. Najednou se ve vás probouzí jakási moc. Často si lidi co nekojili, neumí ten hlubší význam představit. Je to pro ně "jen" o jídle. I já jsem to tak brala. Budu kojit do roka a pak konec. Ale když je dítěti rok, nedojdete k nějaké jasné čáře s transparentem "Vítejte, zde prosím ukončete kojení, děkujeme". Kojení je procesem, poznáváním se, vzájemnou blízkostí a potřebou nejen dítěte, ale i mámy. Je v tom tolik vzájemné lásky. Jste tu pro své dítě, když je unavené, přetažené, když se probudí z ošklivého snu a nejde utišit, když má žízeň, hlad, když chce jen vědět, že jste na blízku. Ten pohled, který vám vaše dítě věnuje, vám otevírá srdce, smějte se, ale je v tom něco magického.

Co už tak magické není, je tříletý uječený prcek, co na hřišti mámě visí na výstřihu. No,...a jsme u toho, proč na mě budou naštvané ženy, které tak bojují za kojení všude a tvrdí, že je to nejpřirozenější věc na světě. Ano, souhlasím, je to přirozené, ale přece jen, žijeme ve společnosti, která má určitou historii, zvyklosti a normy chování. A pokud chceme, aby se normy chování změnily, musíme postupovat pomalu, krůček po krůčku, a ne jak sloni v porcelánu. Zvyklosti se budují časem, je to něco, co vzniká postupně. Já svým způsobem chápu všechny ty bojovnice z Laktační ligy, ale dámy, opravdu si myslíte, že si kojících žen, a kojení obecně, bude společnost více vážit, když se sebereme a půjdeme na protest odhalené kojit do banky?

Žijeme ve společnosti, která byla po dlouhá desetiletí doslova válcována reklamou na umělou výživu, komunistický režim nepodporoval ani přirozené porody, ani kojení. Vychovávaly nás v tom naše mámy, a je zase jejich mámy. Jsme údajně druhý nejvíce ateistický národ na světě. Do toho se přidává neustálý tlak na emancipaci, podporujeme se v brzkých nástupech do práce. K tomu se musí také připočítat fakt, že mnoho mužů se chce podílet na péči o dítě mnohem více, než tomu bylo dříve a umělá výživa to usnadňuje. To všechno jsou dle mého důvody, které musíme brát v potaz, když bojujeme za přirozenost kojení. Ano, prsa jsou od toho, aby poskytla dětem výživu, ale také tu dlouhé roky byla hlavně pro mužské potěšení. Pokud chceme mluvit o tom, jaké má kojení místo ve společnosti, musíme všechny tyto proměnné započítat - místo, historii, dobu, okolnosti. Chtít teď po společnosti, aby respektovala, že s odhaleným poprsím kojíme na veřejnosti dvouleté dítě? Možná na to společnost ještě není úplně připravená...

Rok a půl kojím najednou dvě děti. Absolvovali jsme 14-ti denní dovolenou na Slovensku, s dětmi jsem seděla v kavárnách, restauracích, na poště, v parku, na hřišti, u lékaře, na fotbalovém zápase,...Vždy, ale opravdu vždy se dalo kojit taktně, aniž by jsem (upřímně v to doufám) někoho pobuřovala. Existuje dnes kojící oblečení, šátky, když kojíte mladší děti. Starším dětem se dá spousta věcí vysvětlit, oproti dvouměsíčnímu miminku to opravdu není jediné, co mu můžete dát na žízeň či na hlad. Věřím tomu, že jednou přijde doba, kdy nikomu nepřijde divné kojit na veřejnosti dvouleté dítě, ale asi tomu budeme muset dát ještě trochu času. 

Zkusme být více diplomatické. Kojme své děti na veřejnosti, ale s respektem k okolí i k sobě. Pojďme se sebevědomě postavit za to, co pro každou z nás kojení znamená. Rozhodujme se podle toho, co doopravdy cítíme, a ne podle toho, jak by to mělo být.

Buďme chytré, vždyť to umíme 😊...