Stará lípa a kouzlo Vánoc

20.12.2020

Jdeme cestou, kterou jsme šli v různých časech a s různými lidmi již nesčetněkrát. Najednou nás jejich drobné ručičky odvedou na druhou stranu. Stará schémata se s příchodem dětí rozpadají. Lepit je mi připadá zbytečné, vyrostou nová.

Ocitnu se na magickém místě. Na starém kamenném pomníku stojí zapálená svíčka. Vítr si s malým světlem pohrává, i když ho chrání zašpiněné sklo. Některá místa v sobě nesou kouzlo. Magické splynutí času do jedné chvíle, té naší. Postupně tu lidé odkládali své příběhy. Svoje slzy i smích, štěstí i víru. Někdo tu možná před pomníkem s kovovým křížem děkoval, jiný se sepjatýma rukama vstříc nebi klel za neštěstí, které ho potkalo. Prosil? Sliboval? Přála bych si slyšet všechny příběhy, které byly pod tou starou lípou vyprávěny. Učila bych se poslouchat.

Když budu potichu, možná nějaký uslyším. Slova z dob minulých se ke mně donesou po dálnici času. Příběhy totiž umí překonávat hranice.

Slyším povědomý zvuk. Sníh, jenž se pod nohama propadá a podivně křupe. Vidím ženu, přes sebe má tlustý kabát, přichází k pomníku, z kapsy vytahuje svíčku. První sirka jí zhasíná, začíná sněžit. Vločky se jedna po druhé neslyšně snášejí na bílou zem. Žena škrtá po druhé, dlaní chrání malý plamínek světla. Naděje. Zapaluje svíčku. Ruce pokorně skládá k sobě. Přišla poděkovat. Slova nejdou z úst, ale na jejich rtech setrvává ještě jedna prosba. Po chvíli sklání hlavu a pokorně odchází.

Minuty se skládají jedna na druhou, stejně jako hodiny, dny, týdny, měsíce a roky. Splývají v historii. V ní jsou zapsány osudy našich předků, budou tam i ty naše. Nebo už jsou? Máme možnost volby? Co vše je v našich rukách?

Skláním se k mým dětem a říkám jim, aby poprosily Ježíška o dárky. V duchu si však přeji, aby ho žádaly o šťastné chvíle, o blízkost a lásku. Aby prosily o okamžiky štěstí.

Vánoce jsou pro mě obdobím klidu, vracejí mě k mému dětskému já. Konejší ho cukrovím, vůní skořice s jablkem, světýlky, která jsou malou nadějí pro dospělou duši. Jsou útěchou stejně jako pohádky, ověšená jedlička v obýváku a tradice, které si odnášíme z našich rodin. Je to čas kouzel a vyřčených přání. Čas pohádek a příběhů, které právě teď nezní tak hloupě.

Očekávání a tajná přání. Je to tak se vším, že největší radost prožíváme, když se na něco těšíme?

Kouzelná místa dokážou vykouzlit i neobyčejné chvíle. Nebo úplně ty nejvíc prachobyčejné, bez kterých by nebylo nic. Sedím v kuchyni, zahřívám se zázvorovým čajem a jím čerstvý chléb s máslem, manžel podřimuje na pohovce a musím se smát, protože hlava mu legračně padá z polštáře. Okolo něj si hrají kluci, něčím krmí králíka a nahlas se tomu spolu smějí. Cítím klid a vděčnost. Jen pozoruji tenhle okamžik, který vlastně netrvá. A je mi dobře. Okamžik štěstí.

Chci se umět zastavit. Jako v rychle ujíždějícím vlaku, kdy vám krajina rozmazaně ubíhá před očima. Ale tam, uvnitř, se můžete v klidu posadit a vychutnávat příjemné teplo a slyšet ticho i přes rachot přejíždějících kolejí...


Tímto vám posílám klid do vašich domovů. 

A z celého srdce přeji provoněné svátky plné lásky.

♥ ♥ ♥

Chci přečíst další článek: