Hlavně nebrzdi!

26.01.2021

Bobování s maminkou:

"Prosim tě, hlavně nejezdi na ten skokánek!"

(Maminka úzkostlivě pozoruje situaci a v hlavě si přemítá, jak daleko je to pro nejbližší pomoc)

Bobování s tatínkem:

"Hele, najeď na ten skokánek, neboj se. A hlavně nebrzdi!"

(Přičemž vytahuje telefon a své dítě natáčí)


Protože už roky nebylo tolik sněhu, a protože doma se s mými dětmi nedá vydržet, chodíme často sjíždět kopce všude v přilehlém okolí. Téměř denně vidím tatínky, co neohroženě spouští svá dítka na bobech, saních nebo igelitkách z prudkých svahů a důsledky jejich rozhodnutí jim dochází, až když se dítě zastaví dvacet centimetrů od potoka, hlavou nebezpečně blízko ocelové tyče, drží si naražený zadek nebo se s čelem ulepeným od sněhu snaží sesbírat ze země. Když tatínek zjistí, že nedošlo k vážnějšímu úrazu, odleví si větou: "To je v pohodě, prosím tě, vstávej." A kupodivu většina dětí vstane a vesele odnáší boby, saně a igelitky zpět na vrchol zasněženého kopce.

Co si budeme povídat, muži přichází o svou dětskou duši o poznání pomaleji, než my ženy a jsem dokonce přesvědčená, že velká většina z nich ji neztratí vůbec. Strašně moc jsem si před narozením dětí přála být bezstarostnou mámou. Tou, co nenahání děti po sídlišti a nerve jim na hlavu čepici. Téměř vždycky to ale dopadne tak, že naháním svoje děti po sídlišti a na hlavu jim cpu čepici. Protože si představuju, že když ji při mínus dvou stupních Celsia nebudou mít chvíli na hlavě, zachvátí je nejprve šílená rýma a následně dostanou těžký zápal plic.

Muži to mají v mnoha ohledech o dost jednodušší. Obrněni vlastní výchovou a mozkem z pravěku nevidí rizika, máslo v lednici, ani problém v tom, když dítě nechce večeřet. Někdy manželovi závidím. I když mě to jeho "v pohoděěě" přivádí k šílenství, tak vím, že v něčem je jeho přístup zdravější než ten můj opatrovnický.

Nebo je prostě potřeba obou?

Na jedné straně se postupně smiřuji s tím, že jednou z rolí mámy je prudit kvůli malichernostem - čepicím na hlavě a špinavému oblečení. Na té druhé se mi ale nechce svůj sen o bezstarostné mámě zahodit úplně.

Když se sama přistihnu, jak se vztekám kvůli zbytečnostem, na mysl mi vyvstane obrázek naprosto vyrovnané Simony Stašové, jenž po boku Miroslava Donutila ztvárnila ženu, kterou jen tak něco nerozhází. Mám pocit, že Pelíšky jsou nesmrtelné právě díky životní pravdě, kterou bez obalu divákům servírují. Vytváří tím podle mě zrcadlo, ve kterém se může vidět každý z nás.

Vím, že některé věci prostě nezměním a být za každou cenu mámou, co nic neřeší, nedokážu. Něco se přece jen ale změnit dá. Už několik měsíců se pod vedením mé skvělé koučky snažím nabourávat zajeté životní postupy, stereotypy. I když je to někdy náročné a často mě schvátí každodenní rutina, minimálně se o nich snažím přemýšlet.

Pár věcí se pokouším dělat jinak:

  • Dávat dětem více životního prostoru
  • Nenabízet pomoc tam, kde to není potřeba
  • Přenechávat více zodpovědnosti (dětem i manželovi 😊)

Opravdu NE VŽDY se mi to daří.

Ta moje dnešní myšlenka se vlastně točí okolo jedné věci. Tou je STRACH. Je přirozené, že ho máme. To, že si ho uvědomíme, nám může pomoci nebýt jím tolik svázáni.

Až teď ve mně dozrál pocit, že opravdu nemůžu své děti ochránit od všeho negativního, od všech špatných lidí a situací. Cílem nás rodičů by mělo být v první řadě učit naše děti se s takovými situace poprat.

Přemýšlíte někdy o strachu? Jak vypadá ten váš? A přenášíte svoje strachy na vaše děti? 


Od února je tu pro vás PODPŮRNÁ SKUPINA. Přihlásit se se můžete už nyní:

Další článek: