Odvážnému děti přeje

Zhruba v době, kdy začalo být patrné, že vypouklé bříško není jen důsledek lenosti a přejídání se sladkostmi, co kluci dostali od Mikuláše, začala jsem slýchávat věty: "Ty jo, ty seš teda odvážná." "Vy máte odvahu jít do třetího." Abych pravdu řekla, mít tři děti, v tom jsem nikdy nic statečného nespatřovala. Alespoň ne u sebe. Když se řekne odvaha, vidím totiž něco úplně jiného.

Odvahu v té nejryzejší podobě najdete na vrcholcích hor, někde v zóně smrti, v temných jeskyních, pod neproniknutelným ledem, v hloubkách moře a mezi mraky ve chvíli, kdy se někdo odvažuje ke skoku. Tam, kde člověk tváří v tvář čelí těžkým rozhodnutím a velkým výzvám. Prostě odvahu má ten, kdo není obtěžkán strachem, říkala jsem si. Odvážný je přece nebojácný. No a já se považuju za největšího strašpytla, co znám. Myslím, že to, co sami nemáme, pak obdivujeme u ostatních.

Miluju dokumenty o extrémních sportech, taky o sportovcích, co je jejich posedlost dožene až někam na pokraj, na hranici lidských možností. Jeden takový jsem viděla i před pár týdny. Dokument o BASE jumpingu. Jde o skákání z pevných bodů, ať už jsou to budovy, mosty, skály, pouze ve speciálním obleku a s malým padákem. Možná víc než s odvahou, se zrovna tento sport pojí spíš s šílenstvím, protože velké množství lidí při seskocích přišlo o život. Co mě ale zaujalo, byl jeden ze skokanů, který tvrdil, že se bojí výšek, ze kterých má závratě. Překvapilo mě to. Jako kdybych slyšela říkat potápěče, že má panický strach z vody. Leželo mi to docela dlouho v hlavě.

Nevím, proč jsem si vždycky myslela, že člověk, který je schopen skočit z letadla, nemůže mít strach. Donutilo mě to pozměnit vnímání odvahy a došla jsem k tomu, že když může strach stát vedle odvahy, pak přece může stát i odvaha vedle strachu.

Nakonec, může být odvážná i obyčejná máma?

Začala jsem přemýšlet, jak je to s odvahou právě v rodičovství. Být rodičem je přece tak samozřejmá věc. Ale být mámou nebo tátou, to obnáší také velkou spoustu strachů.

Za jakých okolností musíme sbírat odvahu?

Kdy jako máma čelím těm největším obavám a kdy se mi je daří překonávat?

V mém případě se hodně starostí točí kolem cestování. Pravdou je, že malým dětem je úplně jedno, kde jsou, důležité je, že u sebe mají rodiče, kteří s nimi plnohodnotně tráví čas. Komu ale nemusí být jedno, kde je, právě rodičům. Když se narodila dvojčata, rozhodně nám nebylo jedno, kde s dětmi trávíme čas a nechtěli jsme moc polevit v našich nárocích na cestování. Brzy se ukázalo, že to stejně jinak nejde, jestli nechceme přijít o rozum. Museli jsme tedy nějak skloubit naše požadavky s dětmi a s příchodem třetího jsme opět museli nároky trochu přeskládat. Ale cestujeme stále. Jinak, pomaleji, někdy s větším množstvím stresu, ale odjíždíme, abychom se mohli vracet plní zážitků.

Časté reakce, když někam s dětmi odjedeme, jsou: "Vy jste odvahy, že s dětmi cestujete". A já si uvědomuju, že to může vypadat tak, že nám to nedá žádnou práci. Ale třeba před naší poslední společnou dovolenou, kterou jsme absolvovali poprvé v pěti, jsem byla několik dní neuvěřitelně ve stresu – z cesty autem, z toho, aby nikdo neonemocněl, abychom nic nezapomněli, což je dost nesmyslná obava v případě, že jedete do vybaveného domu do vedlejší země.

Prostě jsem se bála stovky věcí, které samozřejmě nemusí nastat. Co mě ale cestování učí je, že i když se na cestách něco přihodí, vždycky se dá situace nějak vyřešit. Jako když si jeden z kluků rozsekl hlavu na túře, chytla nás bouřka v horách nebo když před týdnem spadl manžel s dvouměsíčním prťousem z mostu přímo do potoka. Vždycky se ale nakonec ukáže, že ten strach je větší než realita.

A je hrozně těžké vycítit, jestli jsou to jen naše přehnané starosti nebo na nás mluví intuice. Ale vždycky, když se sama v sobě odhodlám a podnikneme nějakou cestu, které se bojím, cítím, že jsem zase o kousek dál pohnula s moji komfortní zónou a to posiluje nejen mě, ale celou naši rodinu.

Víc a víc si uvědomuju, že odvaha je mnohem obyčejnější, než jsem si vždycky myslela. Že není potřeba z ní dělat něco vzácného. A sebrat ji může kdokoliv, protože je normální u toho mít taky trochu strach.

Takže, milí rodičové, jestli jste podobní strašpytlové jako já, nezoufejte, odvaha si může podat ruku se strachem a zvládnou společně skočit, do neznáma...